Bílý jelen

Kouř. Štiplavý oblak dýmu byl tím prvním, co praštilo nově příchozího hosta krčmy do nosu. V půli kroku se zastavil, zakašlal a zamračeným pohledem zkontroloval místnost. U podlouhlých stolů s lavicemi sedělo početné osazenstvo. Musela tam být celá vesnice, tedy alespoň její mužská část. Od obstarožních kmetů s mohutnými nepěstěnými plnovousy a prořídlými chrupy, přes statné rolníky a řemeslníky, až po uhrovité výrostky s přihlouple rozesmátými výrazy. Všichni do jednoho si prolévali hrdla pivem a urputně vykuřovali dýmky rozličných tvarů a velikostí.

 

Muž nevypadal, že by se mu tam líbilo. Oči mu utkvěly na skupince tmavovlasých kníratých mužů. Na stole před nimi ležely zelené čepce ozdobené bažantími a sojčími pery. Také oni se netvářili nikterak přívětivě. Nad jejich stolem trčela ze zdi vycpaná hlava kance. Teprve v tu chvíli si všiml, že stěny jsou pod stropem vyzdobeny jeleními lebkami a parohy s rozmanitým stářím – poznával šesteráky, osmeráky… a také tři výstavní dvanácteráky. Mezi nimi tu a tam vyčnívaly vycpané hlavy dalších divočáků, lasiček a jezevců. Konečně se jeho pohled zastavil na místě, jež dominovalo celé místnosti. V prostoru mezi okny boční stěny se vyjímal majestátně působící obraz temného lesa, z něhož přímo zářil ústřední motiv – velký, pyšně se dmoucí jelen. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Podobný, byť obvykle menší obraz visel téměř v každé vesnické krčmě. Tenhle ale nevypadal jako ostatní. Na něm vyobrazený jelen byl totiž bílý. Jasně bílý a jeho bělost ještě znásobila práce malíře, jenž kolem něj zdůraznil jemnou, magicky působící auru prosvětlující blízké okolí.

 

Uvědomil si, že se zastavil na příliš dlouhou dobu a poutá pozornost. Znovu si odkašlal a přešel k výčepu. Pod svým tmavě modrým pláštěm se zdobenou zlatou sponou se nesnažil nijak skrývat meč v kůží obalené a rovněž zlatavými ornamenty zdobené pochvě, ani na zádech pověšenou kuši se zvláštním šípem. Onen šíp byl totiž také celý, od letek až po hrot, zlatý.

 

„Přišel jsem za Lerindem, mám se tu s ním sejít,“ promluvil bez, „je tady?“

Hostinský jej zkoumal odměřeným pohledem, nepřestávaje ležérně otírat korbel cárem zašpiněné látky.

„Ve vsi asi někde bude,“ vypravil konečně, „ostatně je to starosta. Ale tady v knajpě se dneska neukázal.“

Cizinec beze slova opět přelétl pohledem místnost. V duchu zaklel.

„Dobře, počkám tu na něj.“

„To klidně počkejte, ale nejdřív je nutný si něco vobjednat. Nejsme tu žádná čekárna, víte.“ Hostinský zjevně díky létům praxe uměl hosta motivovat k setrvání.

„Nalijte mi pivo,“ řekl muž suše a odebral se k nejprázdnějšímu stolu, obsazenému pouze dvěma shrbenými kmety. Sundal kápi a odhalil sličnou, byť ostře řezanou tvář porostlou jemným strništěm. V hospodě se rozhostilo ticho, až mohl slyšet vrzání svých došlapujících bot. Nejbližší z kmetů kývnutím odpověděl na cizincův dotaz, zda je místo volné. Usedl. Hovory pomalu začaly opět nabírat na hlasitosti a většina místních se alespoň snažila předstírat, že jej nesledují. Jiní na něj však nepřestali civět jako na svatý obrázek.

 

Z netrpělivosti téměř okamžitě dopil svůj korbel, ale představa, že by opět vstal a strhl na sebe pozornost, jej spolehlivě odradila od snahy dojít si pro další. Kde sakra je? Ještě chvíli, a mizím odsud. Sotva mu v hlavě dozněla tato myšlenka, situace se ještě zhoršila.

„Hele, ty… Odkaď seš?“ přichomýtl se ke stolu neurvale zrzavý vesničan v plandavé hnědé haleně s čerstvou skvrnou od piva.

Muž se na něj podíval pohledem, jímž by ho mohl rovnou přibít ke stěně.

„Zdaleka.“

„Aha, a kde ses tady, škyt vzal?“

„A co se třeba představit, než začneš člověku klást otázky?“

„Nehněvej se na Brata,“ přidal se jeho o něco střízlivější spolustolovník s pivním břichem a dobráckým úsměvem. „To víš, hosty zdaleka tu nemáme každej den…“

„Zvlášť takhle vystrojený,“ prohlásil méně přívětivě vedle sedící muž s mohutným knírem.

„Vždyť jste na rozmezí hned tří hranic. Musíte tu mít cizince každou chvíli.“

„Kdepak,“ pokračoval ten břichatý. „Sem nikdo nepáchne, pokud nemusí. Copak neslyšels o místních hvozdech? Legendy o nich prý znají i v Aervonnu a mořských cípech Delyngu!“

„Něco jsem zaslechl.“

„Zeptá se ho konečně někdo na ten šíp?“ ozval se hlasitě hrubián z hloučku mužů v zeleném.

„Jo, proč máš na zádech kuši se založeným šípem, navíc zlatým? Chceš s tim ulovit zlatý prase nebo co?“ přidal se další ze zelených.

Sálem se rozhostil bujarý smích.

„Co to je za manýr, nosit kuši se zlatým šípem? Zlatým! Jak daleko doletí takovej šíp? Deset stop?“

„Ty seš dostatečně blízko,“ odvětil cizinec.

„Ale, pán bude asi nebezpečnej,“ prohlásil opět ten první z hloučku zeleně oděných mužů. „Nebo jenom musí dávat na odiv svojí společenskou tu… úroveň. Sereš taky zlatý hovna?“

Další vlna bujarého veselí. Muž déle nevydržel.

„Ne. Ten šíp doletí tam, kam má a je určený na jedno jediné použití, jediný cíl… A tím je Bílý jelen.“

Nastalo ticho. Nepříjemné ticho. Vyslovil tu větu obzvláště důrazně a hlasitě. Měl chuť při tom vstát, ale ovládl se. I tak se mu podařilo jako mávnutím proutku utnout veškeré veselí a hluk v hospodě. Jestli se doposud snad ještě našel někdo, kdo si jej tak docela nevšímal, nyní na něj civěl úplně každý. A ani v jednom případě nešlo zdaleka o pohled přátelský.

 

„To jsem si mohl myslet,“ prohlásil břicháč, jehož dobrácký úsměv se změnil v pohrdavý škleb. „Nevypadá jako jeden z nich, ale hned se mi na něm něco nezdálo.“

„No jo, další přespolňák, co si myslí, že tady má šanci,“ prohlásil postarší muž s knírem. „Kolik myslíš, že jich to tu zkoušelo? Tucty. Nikdo ho nedostal, většinou ani neviděl…“

„A kolikrát se ani nevrátili a nejspíš tam někde zařvali,“ přitakal chmurně jeden z kmetů u jeho stolu.

„Hodně štěstí, hochu,“ smál se alespoň méně nepříjemně obstarožní vousáč od vedle. „Já to mockrát zkoušel, ale pak jsem to vzdal, jako všichni. Tohohle nedostaneš ani se švadronou lučištníků.“

Kdosi se snažil překřičet ostatní také svými postřehy, přerušilo jej však hlasité bouchnutí dveří.

 

„No tak, co je to tady?“ okřikl osazenstvo nově příchozí muž. Pivní pupek prozrazoval stálého hosta, ovšem jinak statná postava s širokými rameny budila respekt.

„Jednou za uherák tady máme hosta a vy se na něj hned musíte vrhnout jako na kozatou babu. Nechte ho, přišel za mnou.“

Poslechli. Opilý Brat na pokyn svých kumpánů neochotně uvolnil místo příchozímu starostovi. Jen z hloučku myslivců se dále neslo tlumené švitoření.

„Lerind,“ představil se a upravil výrazný knír. „Snad tě moc neobtěžovali, chasa?“

„Dalo se to vydržet. Ale díky za vysvobození,“ odpověděl muž v plášti. „Jsem Carraen.“

„Takže,“ nezdržoval se starosta, „chápu to, že už tady asi všichni ví, proč tu jsi, co?“

„Nečekal jsem, že jim tady zůstanu napospas.“

„No jo, to jsem taky neměl v plánu, za to se ti omlouvám. Ale přejděme k věci. Náš společný přítel Ranegald mi řekl, že ti jde o Bílého jelena. Zajímá mě proč?“

„Myslel jsem,“ zaváhal Carraen, „že ti vše vysvětlil?“

„Nevím, jestli mi řekl všechno, proto se ptám taky tebe. Nepořádáme sem zrovna zájezdy. Nelíbí se nám, že se z toho stává taková at… atrakce.“

„To jsem si všiml,“ řekl cizinec. „Umíš ho najít?“

„Umím,“ přitakal Lerind, “ale záleží z jakého důvodu. Abys mi rozuměl – nejsem na toho jelena nijak upjatej, je mi jedno, jestli tu bude nebo nebude, odmítám ale dělat průvodce lovcům. Od toho tady nejsem.“

„Nejsem lovec.“

„Ale ulovit ho chceš, ne?“

„Dá se to tak říct. Je to ale dlouhý, ne zrovna zábavný příběh. Poslyš, nebylo by lepší probrat to někde mimo zvídavé uši a neustávající ruch?“

 

Carraen doufal, že přítomnost starostovy autority zabrání dalšímu okázalému zájmu o jeho osobu. Poznámka o Bílém jelenovi se však ukázala být příliš výbušná a otevřené téma si začalo žít vlastním životem. Rozhlédli se po sále.

 

„Bílý jelen,“ nadzvedl se jeden z hloučku farmářů, „je náš ochránce a záruka, že náš kraj je v bezpečí před nájezdníky!“

„Ano, díky němu máme klid, copak si nevzpomínáte na Leregské lapky, co k nám podnikali spanilé jízdy?“

„To bylo za tvýho děda, ty hlavo. Jelen je tady teprve pár let. Klid je tady dávno.“

„Kolik lidí už má na svědomí? Když jsme dřív chodili do lesa, občas se někdo nevrátil, ale teď se tam pomalu bojíme chodit dál než na dohled od vsi.“

„Lidí tam končí víc, protože se k nám na jelena pořádaj celý výpravy. Kvůli těm vašim trofejím; jste tím posedlí jak horníci při zlatý horečce,“ osopil se jeden ze statných sedláků.

„Jo? Ale na to, aby ses každej pátek ládoval zvěřinou, na to jsme dobrý, co?“

„Jenže já o žádný maso z Bílýho jelena nestojim!“

„Povídám,“ ozval se starší z mužů v zeleném, „jelen škodí. Zvěři, lesu, lidem. Zabíjí! Dobře víte, jak můj bratránek, ať je mu země lehká, dopadl, když na něj loni šel.“

„Jak jsem znal tvýho bratránka, nejspíš se jenom vožral, vyrazil s kuší do lesa a netrefil zpátky,“ utrousil sedlák.

„A dost, někdo by ti měl tu hubu konečně zavřít.“

 

Myslivec prudce vstal, odhrnul stranou stůl, přičemž k velké nevoli svých kumpánů rozlil čerstvě natočené korbely. Od ostatních stolů se okamžitě jako na povel zvedli zastánci zachování Bílého jelena. Celé to připomínalo secvičené divadlo, nebo spíše rovnou frašku. I bez Lerindova ujištění Carraen ihned pochopil, že se jedná o opakující se scénu, která se zde nepravidelně odehrává.

Spršku nadávek vystřídaly první pěsti. Nejaktivnější myslivec schytal poctivý úder statného sedláka, když se zapotácel při překračování lavice. Na pomoc se mu ihned vydali ostatní kumpáni v zeleném, zapomenuvše na rozlitá piva a naopak berouce korbely jako zbraně do rvačky. Hluk zesílil. Další nadávky, pěsti, kopance, střepy keramiky od rozmlácených korbelů. Vzduchem zasvištěla židle, kolem Carraena proletěl rovněž keramický tácek. Z mely se pod stoly snažili uniknout vybraní zbabělejší jedinci; někteří si však pouze došli pro uzemňující ránu od příznivce jedno jaké strany.

„Do tohohle se zapojovat nebudeme,“ zatahal ho za ruku Lerind.

„Souhlasím.“

 

Sotva vstali, prodral se k nim opilec, jenž byl představen jako Brat. Na starostu si netroufl, ale Carraenův vzhled ho zjevně neodradil od pokusu o útok. Jeho úder směřoval díky včasnému cizincovu úhybu jen do prázdna; namísto toho inkasoval poctivou pěst do oka. Zapotácel se. Carraen ho bez sebemenších servítek popadl, otočil se na jedné noze a hodil jej zpět do mely.

„Jdeme, než si nás všimne někdo další.“

Zaplatili by, ale hostinský nebyl k nalezení, neboť se takticky stáhnul do kuchyně.

 

*          *          *

 

„Omlouvám se, že ses s našinci musel poznat zrovna v tomhle rozpoložení,“ promluvil po pár spěšných krocích Lerind. „Nejsou vždycky takoví.“

„Chápu. Snažil jsem se, ale pořád se vyptávali.“

„To víš, Bílý jelen tady má vcelku krátkou, ale o to výraznější historii. Už ani nevím, kdy se tu vlastně objevil, ale od té doby…“

Zběsilý dupot běžících nohou jim vstoupil do rozhovoru. Carraen ihned poznal, že patří třem mužům.

 

„Co tak rychle? Takhle se hospoda neopouští,“ vypravil nejrychlejší z nich. Cizinec v něm poznal toho dotěru, jenž se ho první zeptal na zlatý šíp. Otočil se a zaujal bojový postoj s rukou na jílci meče.

„Nech toho, jsme tři, nevidíš?“

„Jenom?“ řekl Carraen, jehož křivý úsměv bohužel v té tmě nebyl vidět.

„Nedělej hrdinu,“ vytáhl meč druhý z lovců. Starostova přítomnost je zjevně již nijak netrápila.

„Chlapi, vykašlete se na to,“ snažil se Lerind zasáhnout. „Je to můj host, takže jestli mu jen vlásek zkřivíte, vyvodím z toho důsledky!“

„Nepleť se do toho,“ obořil se na něj poslední z trojice. „Nebo se postaráme, abys neměl žádnou funkci, z níž bys nějaký důsledky vyvozoval.“

Než stačil starosta reagovat, otočil se muž k Carraenovi.

„Chceme ten šíp, ne tvojí krev. Aspoň ne nezbytně.“

„Obávám se, že bez krve to nepůjde.“

 

Carraenův vzhled, křivý úsměv ani tón hlasu zjevně útočníky neodradil. Vykročili, stejně tak on. Zacinkání doprovodilo meč opouštějící pochvu. Vzduch rozčíslo zasvištění čepele. Švihnutí lovcovým mečem ovšem směřovalo pouze vedle unikajícího Carraena. Ten na nic nečekal. Půlobratem se dostal soupeřovi za záda a uhodil jej hlavicí meče do týlu. Muž upadl, načež ho zastoupil druhý z trojice. Zaútočil odspodu sekem šikmo přes hruď. Cizinec ho dolů skloněnou čepelí odrazil, zatočil se na jedné noze a překvapil jej, neboť jeho útok směřoval na muže stojícího za ním. Prudkým seknutím shora do meče odzbrojil třetího z útočníků, jenž po tvrdé ráně pustil brnící jílec a chytil se za ruku. Než stihl cokoli udělat, dostal tvrdou ránu pěstí, až si sedl a následně lehl do bláta, svíjeje se jako had s useknutu hlavou. Druhý využil situace a přešel do výpadu bodnutím; velmi nezkušeně provedeného. Carraen paríroval současně s úkrokem a krátkým sekem trefil soupeře těsně za zápěstí. Napřed se ozval křik, následně ruku zalila krev. Pustil meč a také on se rázem ocitl v blátě. První myslivec se pokusil o překvapivý útok, ale netušil, že o něm cizinec dobře ví. Sek přímo shora, střecha, únik piruetou, zakroužení Carraenovou čepelí a zrychlení kroků přinutilo myslivce změnit střeh. Toho muž využil. Sek směřoval na pravé stehno. Myslivec se nestihl krýt. Zaúpěl po zasažení špičkou meče. Muž jej nenechal reagovat a vzápětí sekl odspodu do jeho rukou, stále držících meč. Obě mu je zásahem zlámal. Ani tentokrát se to neobešlo bez krve. Myslivec padl do bláta mezi své kumpány a ani nevydal hlásku, pouze otevíral ústa bolestí v bezhlasém křiku a lapal po dechu.

 

Carraen zatím dokončil naučený pohyb a zaujal střeh. Když se přesvědčil, že souboj již nebude pokračovat, zasunul meč zpět do pochvy. Přistoupil k nejvážněji zraněnému soupeři. Sklonil se. Beze slova jej chytil za ruku, po níž stále stékalo několik proužků krve. Muž zaúpěl. Cizinec si dobře prohlédl jeho zranění, načež ruku opět pustil.

„Budou v pořádku,“ prohlásil.  „Pojďme odsud, než dorazí další.“

Našponovaný starosta se nezmohl na slovo. V dáli zaslechli hluk skrumáže; to se otevřely dveře krčmy. Oba muži rychle vyklidili pole střetu.

 

*          *          *

 

„Takže“, promluvil konečně Lerind, když usedli na lavice v obývací místnosti, „ohánět se mečem, jak vidno, umíš. A nemysli si, viděl jsem už spoustu chlápků se jím ohánět… Ale nikdy jsem neviděl nikoho bojovat tak, jako teď tebe. Co jsi vlastně zač?“

„Býval jsem rytíř.“

„Počkej, jak býval? Rytíři přece nemůžou být bývalí. Rytířem se buď narodíš, nebo staneš, ale jediní bývalí rytíři leží na krchovech.“

„To jsou rytíři z titulu, šlechtici. Já mám na mysli něco jiného. Býval jsem řádový rytíř.“

„Řádový? Snad nemyslíš… Z Imnelského řádu?“

„Přesně tak. Býval jsem rytíř Imnelského řádu. Já, stejně jako můj bratr.“

„Aha,“ zachmuřil se Lerind a čelo se mu zvrásnilo. „To leccos vysvětluje.“

Řádně se napil z korbelu, až mu proužky piva stekly po hustém kníru.

„Budiž, jsi tedy, jak říkáš, bývalý rytíř. A teď mi řekni, jak to souvisí s tím jelenem?“

„Dobře tedy,“ řekl Carraen unaveným hlasem. „Řeknu ti vše podstatné a budu stručný; je už pozdě a z dosavadního dění tady na vsi jsem už docela vyčerpaný. Povím ti, jak jsem se k Bílému jelenovi dostal.“ Také cizinec se chopil korbele a z plna hrdla si přihnul.

 

„Jako rytíř Řádu,“ začal, „jsem plnil rozličné, vesměs bojové, případně i výzvědné a průzkumné úkoly. Někdy sám, jindy ve skupině. A úkoly, jakkoli byly náročné, jsme vždy splnili. Nebo téměř vždy. Jednoho dne nás vyslali – 13 rytířů včetně mě, mého bratra a 2 čarodějů – zajmout či zabít nebezpečného černokněžníka, jenž sužoval Artemonský kraj. Umírala zvířata, mizeli lidé a okolí se jen hemžilo samými děsivými a nebezpečnými úkazy. Věděli jsme, že je dobře chráněný ve své pevnosti v lesích, že má snad i nějaké monstrum, které ho bude bránit. A měl. Nebyl jím nikdo jiný než váš proslulý Bílý jelen.“ Muž se na malou chvíli odmlčel a čekal na starostovu reakci. Výraz ve tváři, pohnutí. Nic z toho ale nenastalo, starosta se buď dobře ovládal, nebo mu to bylo opravdu jedno.

 

„Došlo k souboji,“ pokračoval. „Překvapili nás. Všechno se semlelo tak rychle, že jsem nestihl použít zlatý šíp, který naši mágové před tím navíc očarovali, aby dokázal skolit to tak nevinně působící, ale přitom nelítostně zabíjející magické zvíře. Dostali jsme se do pasti, nedávali pozor a nechali se zavést přímo do čarodějových nástrah. Bojovali jsme ale statečně. Pěkně jsme mu zatopili a pozabíjeli všechny jeho přisluhovače. Obří pavouky, divé skřety i malou, lidmi tvořenou strážnou gardu. Padli ale také všichni mí druhové. Všichni až na mě. Čaroděj na závěr kamsi zmizel z posledních sil vyvolaným magickým portálem a jelen… Ten stihl utéct už v průběhu souboje.“ Odmlčel se a opět si přihnul z korbele.

„A nyní, jak se zdá, sužuje váš kraj, kam se uchýlil.“

 

Starosta zůstal ještě chvíli mlčky s pohledem zatnutým do desky stolu. Působil, jako by soukolí v jeho hlavě jelo na plné obrátky, aby zpracovalo nové informace, z nichž jako větve stromu vyrůstaly další a další otázky.

„Neřekl bych, že přímo sužuje,“ promluvil. „Ostatně vedou se o tom ustavičné spory, jak jsi mohl vidět. Jednomu ale nerozumím. Mluvíš o sobě, jako o bývalém rytíři. To tě kvůli tomuhle neúspěchu z řádu vyhodili? A pokud ano, říkám si, proč po něm tedy ještě pátráš, navíc sám, na vlastní pěst… Takže jde vlastně o pomstu?“

„Odešel jsem. Dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Abych byl přesnější, nikdy jsem se z té mise už nevrátil. Po tom masakru jsem se již nemohl v žádném případě považovat za řádového rytíře. A přesto, nebo právě proto stále pokračuji v zadaném úkolu. Je to otázka cti. Já své úkoly vždy plním a navíc… Ano, je to také pomsta, za mé druhy, za mého bratra.“

Hostitel mírně přikývl, žmoulaje ucho keramického korbelu. Už se nadechoval k další otázce, když jej Carraen přerušil.

 

„Lerinde, chápu, že máš jistě spoustu dalších otázek, které bys chtěl zodpovědět, ale jistě sám uznáš, že jich bylo dnes už více než dost. Žádám tě o pomoc. Mohl bys mě, prosím, dovést k Bílému jelenovi? Pokusím se ti cestou dále zodpovědět, co budu moci. Ale ne teď. Jsem už vážně unavený.“

„To se nedivím,“ uznal Lerind. „Dobrá, nebudu se tě už ptát. Co jsi řekl a hlavně udělal, mi pro zatím stačí. Pomůžu ti, už jen ze závazku k Ranegaldovi.“

„Děkuji.“

„Vyrazíme časně z rána, před svítáním. Nechci, aby nás někdo viděl.“

„Souhlasím.“

„Dobře. Tak pojď, ukážu ti, kde máš postel.

 

*          *          *

 

Ráno bylo studené. Vzduchem se nesla vůně pozdního léta, kdy teploty po setmění prudce klesaly. Kraj se ponořil do mlhy a ponurého ticha. Prázdnotou zející vesnice působila navýsost klidným dojmem, jakoby se v noci vůbec nic nestalo. Domy jen mlčky sledovaly v dáli mizející obrys dvojice, jak si klestí cestu vysokou, krůpějemi rosy se blyštící trávou.

„Jako kdyby ses procházel rybníkem,“ sděloval s úsměvem starosta naprosto zbytečnou informaci, když postupovali promáčenou loukou. Carraen se na něj úkosem podíval, ale nepřinutil se ani k přitakání. Po několika dalších krocích začaly před nimi z šedého příkrovu vystupovat temné siluety prvních stromů odhalujících hranici lesa.

 

„Než tam vstoupíme,“ zastavil se Lerind a s výdechem mu vyšla pára z úst, „doporučuju ti velkou ostražitost. Větší než kdy jindy. A stejně tak rozvážnost. Některé… legendy, totiž mohou být pravdivé. A jiné zase ne.“

„Rozumím. Mám ve zvyku řídit se heslem ‚doufej v nejlepší, ale připravuj se na nejhorší‘.“

„To je dobrý přístup. Tady ti ale nemusí stačit.“ Starosta se na něj vážně podíval. Dosud nejvážněji, jak Carraen mohl soudit. „Nevěř všemu, co vidíš nebo slyšíš, to ti radím. Neztrácej sebeovládání, ať se děje, co se děje, ano?“

Muž mu věnoval poněkud nechápavý pohled.

„To se mi opravdu nestává. Myslím, že můžeme jít. Nemá smysl tu stát a strašit se, stejně se tomu nevyhneme, ať tam číhá cokoliv.“

Jeho společník pokýval hlavou, načež vkročili mezi houští.

 

Les nepůsobil, navzdory mlžnému oparu, nijak zvláštním dojmem. Smíšený porost nebyl uschlý, mech pokrýval nesourodě rozseté balvany různých velikostí a tu a tam se ozval zpěv slavíka či bubnování datla. Postupovali mlčky, překonávaje křoviska i listím zapadané bahnité úseky cesty v místech, kde se zahloubala mezi břehy mírných strání.

„Musím ti poděkovat,“ začal po chvíli ticha starosta. „Podle toho, co jsem viděl, mohl jsi ty tři včera posekat jako dobytek na porážce. Ale neudělal jsi to. To je dobře, měl bych z toho velké problémy.“

Nastalou krátkou pauzu způsobilo mírné stoupání, při němž se podsaditý muž začal rychle zadýchávat.

„Víš, jsou to hovada, ostatně jako spousta dalších ze vsi… Ale jsou to také našinci a já jejich starosta. Kdyby došlo k masakru a já ti stál po boku, zřejmě bych jím už nebyl. A kdo ví, jestli bych vůbec nějak byl. Už takhle to budu muset vysvětlovat.“

„Ano, to jsem vytušil.“

„Proč jsi je vlastně ušetřil?“ neudržel zvědavost. „Šli proti tobě tři, zkurvysyni. Bylo by na místě je ve snaze zachránit si kejhák radši zamordovat, než se snažit… To jen s ohledem na mě?“

„Také,“ prohodil Carraen stejným monotónním hlasem. „Ale ne jen pro to.“

„Tak proč ještě? Proč jsi tak riskoval? Nechci na tebe naléhat, jen, že je to obdivuhodný, ale taky… zatraceně riskantní.“

„Nedělám to.“

„Cože?“

„Nezabíjím.“

Starosta stěží držel krok. Chvíli na Carraena zíral s neskrývaně otevřenými ústy, než mu došlo, jak nedůstojně musí vypadat a opět je sklapl.

„To jako… Nikdy?“

„Nikdy.“

„Ani v minulosti?“

„Ne, ani v minulosti.“

„Ale jsi,“ neustával starosta v záplavě  dotazů, „byl jsi jedním z Imnelského řádu! Bojoval jsi, musel jsi mockrát bojovat. Řád přece není jen nějaký letní tábor pro zbohatlé měšťácké děti. Přece jsi musel-„

„Tolika boji, kolik jich mám za sebou,“ přerušil jej muž, „se může pochlubit málokdo z dnes žijících, to je pravda. Ale v žádném z nich jsem nikoho nezabil.“

Chvíli šli mlčky. Jejich kroky doprovázelo jen občasné praskání větviček a šustění šlahounů křovisek, jimiž se prodírali. Nakonec se Carraen rozhodl nenechat starostu ve změti nezodpovězených otázek.

 

„Na světě se děje už tak dost krutostí a zabíjení,“ začal, „a já se zkrátka rozhodl, že k tomu nechci svým dílem přispívat. Ano, jsem bojovník, ale bojuji proto, aby ti, co chtějí prokazovat svojí zdánlivou dominanci zabíjením a soužením ostatních – nejčastěji bezbranných chudáků – nemohli tuhle svojí touhu naplňovat. A abych jim dal šanci získat pokoru a změnit své způsoby.“

Starosta stále nevěřícně kroutil hlavou.

„Nedokážu pochopit, že jsi s tímhle přístupem pořád na světě. Musíš být zatraceně dobrej šermíř.“

„Svého času jsem byl řazen k nejlepším řádovým šermířům, to je také pravda. Trénoval jsem více než kdokoli jiný. Zatímco ostatní si užívali volna, nasávali v krčmách, oddávali se rozkoším v nevěstincích nebo si dopřávali horkých lázeňských koupelí; já cvičil a tvořil si vlastní techniku boje. Takovou, jež mi umožňuje bojovat tak, abych nezabíjel, a přitom sám zůstal nezraněn. Zřejmě nikdo nebojuje tak jako já. A to je moje výhoda. Mé údery směřují jinam než je ve standardním boji na život a na smrt běžné. Používám jiné kroky, jiný střeh, seky i výpady. Takové, jež sotva kdo může předvídat.“

 

„A zabít Bílého jelena,“ vyhrkl po chvíli Lerind, „jakkoli spřízněného s tím čarodějem, to už ti problém nedělá?“

„To je něco jiného,“ vypravil pomalu. „Nechápeš… Nemůžeš chápat, ještě ne. Ale já to zkrátka musím udělat.“

Starosta se rozhodl dále nenaléhat; tušil, že by se odpovědi stejně nedočkal. A že se jí nejspíš brzy přesto dočká.

 

Cesta lesem ubíhala až překvapivě klidně. Klid ovládl celý hvozd, a to do té míry, že v nich samotných začal vzbuzovat neklid. Les zhoustl, přibývalo jehličnanů halících jej do stále temnějšího hávu. Po chvíli však tíživé ticho narušil podivný zvuk. Cosi mezi vytím a přidušeným chrapotem. Zastavili se, rozhlédli, ale další zvuk nezaslechli. Jindy zas z dáli dolehlo cosi zvláštního, cizího, nepřirovnatelného k jakémukoli známému zvuku. Jak postupovali dále, začaly se přidávat prapodivné vizuální jevy. Mezi stromy se tu a tam mihl lidskou postavu připomínající stín. Cestu jim v jednu chvíli zahradil nepřirozeně zvlněný vzduch, jaký bývá vidět nad zemí za horkých letních dnů. V lese pár set stop od nich zahlédli jakási levitující světélka.

 

„Co je tohle za čáry?“ ukázal Carraen mezi stromy v dáli.

„Co, támhle? Tam nikdy nechodíme. Je to jistá smrt.“

„Jak to, nějaká nestvůra?“

„Ne. Močály, bažiny a rašeliniště. Kdo tam vstoupí, živý se nevrátí. Ta světýlka jsou bludičky, snažící se zlákat pocestné na nestabilní půdu. Nakonec je rašelina pohltí a podle pověsti se z těch nebožáků stanou další bludičky.“ Pokračovali dále a drobná plápolavá světélka je nepřestávala zdáli svým svitem lákat.

 

Znovu to podivné chraplavé vytí, tentokrát blízko. Velmi blízko. Dorazili na křižovatku hlavní stezky se starou zarostlou pěšinou. Tam ho uviděli. Naježeného, na silných zadních nohách stojícího a k útoku připraveného. Vlkodlak. Jeho nakrabacený čumák odhaloval vyceněné tesáky dlouhé jako dýky. Z vyplazeného jazyku odkapávaly zpěněné proužky slin. Ozvalo se husí kůži navozující zavrčení.

„Pozor!“ vykřikl Carraen.

„Na co?“

„Cože?“

 

Starosta jakoby vůbec nechápal, jen se lekl. Na další komunikaci nezbyl čas. Vlkodlak se odrazil, rozrývaje mech pod jeho hnáty. Carraen neváhal, odstrčil překvapeného starostu a tasil. Lykantrop se čtyřmi mohutnými skoky rázem ocitl u něj. Skočil, prohmátl pařátem, ale nezasáhl. Carraen se přikrčil, mrštně proklouzl a využil setrvačnosti k prudkému bočnímu seku. Ostří mířilo neodvratně na vlkodlakovu zadní nohu. Místo nárazu však jen na prázdno prolétlo vzduchem. Připravil se k obrannému postoji a zkoprněl. Vlkodlak zmizel. Nebylo po něm ani památky. Rychle ukročil a rozhlédl se. Les mlčel. Všude, kam se podíval, viděl to samé. Jen nepravidelné řádky stromů lemujících pěšinu a mizících v šeru. Konečně začal vnímat také starostu se zaklením vstávajícího z kapradí. Tázavě se na něj zahleděl.

 

„Nevím,“ odplivl si Lerind, „cos tam viděl, ale asi jsi zapomněl, co jsem ti říkal. Nevěř všemu, co vidíš nebo slyšíš. Už chápeš?“

Carraen se pomalu narovnal. Opatrně zasunul meč. Že by chápal, ale dosvědčit nemohl.

„Nestihl jsem ti o tomhle lese povyprávět. Že je tajemný si šuškají i babky v kraji za Zátečí. Málokdo už ale dneska ví, proč vlastně.“

„Musím říct,“ přisvědčil cizinec, „že už jsem viděl a zažil leccos. Tenhle les je ale zvláštní i na mě. Možná je vážně na čase říct mi víc.“

 

„V těchhle zapadlých končinách,“ začal Lerind, pucuje si jehličí z kabátce, „si kdysi jistý kruh čarodějů rozhodl zřídit svoje stanoviště pro experimentování s magií. Hluboko v lesích na trojmezí si postavili jakousi tvrz s vysokou věží. Nikdo z běžných smrtelníků tam neměl přístup a hlavně nikdo se zdravým rozumem se tam ani neodvažoval přiblížit. Ostatně kdo si přesto troufl, živý se nevrátil. Nevíme přesně, co se tam tehdy všechno dělo; všelijaké podivné úkazy se ale staly běžnou součástí života každého zdejšího lovce i rolníka. Někteří se bouřili, jiní odešli. Zbytek – a mnoho jich nebylo – si místním podmínkám uvykl. Jednoho dne ale skupina čarodějů náhle vyšla z hvozdu a setkali se s tehdejším starostou. Ukázalo se, že se, jemně řečeno, nepohodli s ostatními čaroději ohledně morálnosti a možných dopadů některých experimentů. Proto odešli. Časem podle všeho začali vymírat i ostatní. Buď se navzájem pomlátili, nebo je sežraly jejich vlastní výtvory. To je nakonec jedno. Čarodějové zmizeli, jenže výsledky jejich experimentů zůstaly. Les je protkaný přízraky, iluzemi, ale i skutečnými nestvůrami.“

 

„Jak mám tedy rozeznat iluzi od skutečného nebezpečí? A jak to, že ty jsi, jak se zdá, ani nic nezaznamenal?“

„Ti odchozí čarodějové,“ sáhl starosta do kapsy, „dali mému předchůdci tohle.“ Vytáhl oblý, purpurovo-zlatavě zbarvený kámen. „Kdo jej nese, zůstává chráněn před těmi jejich… výtvory. Díky nim se pak nemusí bát děsivých iluzí, ale měl by být v bezpečí i před opravdovými monstry, alespoň těmi magicky vyvolanými. A věř mi, jiná už tu prakticky nejsou.“

 

*          *          *

 

Nešli dlouho, poslední kroky jim však připadaly těžkopádné, loudavé a namáhavé. Okolí se tvářilo stále nepřístupněji a zlověstněji, stromy se zkroutily do podivuhodných tvarů a často těsně nad zemí náhle a prudce měnily směr svého růstu do zahnutých oblouků, vraceje se následně opět do vertikální pozice. Jejich větve se natahovaly jako dlouhé pařáty lapající po neopatrných pocestných. Z početných křovin po chvíli začaly vystupovat kamenné útvary – rozbořené zdi na prvním valu chránícím pevnost čarodějů. Došli podél nich k čemusi, co připomínalo původní bránu. Kolem ní rozpoznali několik v kameni vyrytých symbolů a nápisů; ani u jednoho z nich však nedokázali určit, co znamená. Klenba, jež se kdysi spojovala nad hlavami procházejících, trčela nyní do nebe zpola zhroucená, obklopujíc nic než prázdný prostor. Prošli dále na nádvoří. Vzduch zřídnul a prostoupil jej nepříjemný tlak.

„Jsme blízko,“ zašeptal zadýchaný Lerind.

Před nimi se rozprostřelo zarostlé, přesto dobře patrné nádvoří.

 

Nestačili udělat ani pět dalších kroků a náhle zjistili, jak moc blízko jsou. Zprvu jemný opar nyní zesílil v jasnou záři. Zašustělo spadlé listí. Zpoza stromů se zablýskly bílé parohy a ozvalo zaryčení. Pak ho spatřili. Přímo před sebou a v celé kráse. Na prostranství stál a hleděl na ně Bílý jelen. Odehrálo se to tak rychle, že Carraen zaváhal, jestli to není opět jenom iluze. Nebyla. Uvědomil si, že malba na stěně hostince, jakkoli působila pohádkově a přehnaně, stále zdaleka nevystihovala důstojnou krásu tohoto zvláštního tvora. Hleděl na ně ve vzpřímeném hrdém postoji a z čumáku mu vycházela pára. Nepůsobil děsivě ani zranitelně, ale jednoduše majestátně. Byl statný, vysoký a zdálo se, že si je vědom své výjimečnosti. V očích se mu přesto zrcadlilo cosi nepopsatelného a těžko odhadnutelného. Snad přece jen strach? Úzkost? Prosba? Nebyli schopni to rozeznat. Jelen stanul čelem přímo proti Carraenovi. Dupnul. Pohodil parohatou hlavou, zafuněl a z čumáku mu vyšel oblak páry.

 

Carraen věděl, co musí udělat, ale ještě malý moment nedokázal nic jiného, než strnule stát a hledět na něj. Nakonec s obtížemi poručil své ruce, aby namířila kuši. V tom se ozval podivný vysoký zvuk, podobný závanu vichřice. Vzduch rozčísla nová záře. Purpurová, prozrazující působení silné magie. Zakryli si oči, jelen zaryčel a úlekem se nadzvedl na zadních. Sotva záblesk zmizel, zahlédli na jeho místě obrys postavy s nasazenou kápí. Nestála však nohama na zemi, nýbrž levitovala asi dvě stopy nad ní.

 

„To by stačilo,“ ozval se pomalu mluvící sípavý hlas. „Přece se ti to povedlo, Carraene, Imnelský rytíři. Trvalo ti to rozhodně déle, než jsem čekal, ale nevadí, čas je přeci koneckonců relativní.“

Muž sklopil kuši a zadíval se do míst, kde pod kápí rozeznával obrysy obličeje a blýskající se oči. Lerind jen strnul. Přestože slabá průsvitnost postavy, navíc levitující nad zemí, dávala tušit, že jde o magickou projekci, ani jeho kámen ji zjevně nedokázal skrýt jeho očím. Carraen se na postavu zadíval a v očích mu zableskl plamen dosud skrývaného hněvu.

„Je jedno, co jsi očekával Gormunde, Artemonský černokněžníku,“ vypravil, „ale v jednom máš pravdu – už to stačilo. Je na čase ukončit tu tvojí odpornou hru.“

 

Postava se mezitím projasnila do té míry, že již bylo možné rozeznat její obličej – vrásčitý, s propadlými tvářemi a hlubokými očními jamkami. Téměř jakoby výraznou lebku nepokrývalo nic než tenká vrstva kůže. Dlouhé řídnoucí šedé vlasy se neupraveně snášely ze spánků a místy vyčuhovaly ven z kápě. Vzezření tohoto muže zkrátka přesně odpovídalo tomu, co moudré knihy ilustrativně zobrazovaly pod pojmem černokněžník. Výsměšně se rozesmál.

 

„Právě v tom je ten háček. Víš, nejprve se mi líbila představa, jak se namáháš a trápíš, jenom abys ho našel a zabil. Ty, který přece nikdy nezabíjíš,“ zachraptěl. „Ale teď, když ho máš na dosah, jsem změnil názor. Jeho zabití by přece jen znamenalo, že jsi něčeho dosáhl. A to se mi ani trochu nelíbí. Moje kletba ti neměla přinést žádný triumf, jakkoli hořký. Ne, ty máš trpět, stejně jako tvůj bratr!“

Sotva to dořekl, natáhl ruce a vyřkl zaklínadlo. K jeho údivu se nestalo vůbec nic. Zlatý šíp, který měl nenávratně zmizet, rozplynout se ve vzduchu jako dým, zůstával neochvějně připevněný v natažené kuši. Zlostně zavrčel. Carraen se usmál.

„Takže ty takhle? Přechytračit mě ses snažil?“ vyštěkl čaroděj. „Nepochybně jsi zoufale chodil po všech čertech, kouzelníčcích a šarlatánech, aby ti pomohli a zakleli ti šíp proti odčarování. Kdo by byl tušil, že se nakonec někdo dostatečně schopný najde. Ale nevadí, věz, že ani tohle ti nijak nepomůže. Jenom tím oddálíš a protáhneš vaší agonii!“

 

Bílý jelen se začal vzpouzet, troubit a nervózně poskakovat. Carraen přehodil kuši do levé ruky, tasil meč a otočil se na starostu.

„Lerinde, schovej se za ty balvany támhle, rychle!“

Poslechl. Nedokázal pochopit, co se to tam u všech čertů děje, ale netroufal si stát se toho součástí, jakkoli jí už tak byl až příliš. Sotva skočil za rozvalené zdivo, ozvala se rána a šero prořízl ostrý záblesk.

Carraen uskočil výboji, jenž vzápětí zapálil kořeny buku vedle něj. Bílý jelen se znenadání rozeběhl a zastoupil cestu čaroději blížícímu se ke vstávajícímu muži. Na to ho plnou silou nabral svými mohutnými parohy. Projekce zakmitala, zavlnila se a zeslábla. Vzápětí se opět složila do původního tvaru.

„Ne,“ okřikl ho muž, „nepomáhej mi!“

 

Jelen odběhl, načež Carraen máchl mečem po ruce postavy v kápi. Efekt byl však úplně stejný jako při jelenově pokusu. Zaklel. Musel se okamžitě vyhnout dalšímu výboji a dávat při tom pozor, aby jeho kuše omylem nevystřelila. Odhodil meč. Čaroděj na něj pohlédl se zákeřně pobaveným úšklebkem. Zuřícího jelena za ním si vůbec nevšímal.

„Přesně tak, hochu, tady ti to tvoje oblíbené železo nijak nepomůže,“ zasmál se. „Zdá se, že už chápeš. Ostatně smíření je před smrtí stav, který ti usnadní odchod, tím tě mohu uchlácholit. Ale já ti klidný odchod dopřát nechci, nedělej si naději na rychlou smrt.“

Další výboj a rychlý úskok. Jelen se vzdouval a troubil, jakoby trpěl tím, že neví, jak se do souboje zapojit. Záblesk a po něm další. Muž stále uskakoval a přebíhal z místa na místo. Čaroděj zaklel. Vyslal slabší výboj, ale s o to silnější tlakovou vlnou. Tentokrát Carraen nebyl dost rychlý. Nezasáhl jej přímo, ale přesto jej odhodil na sedm sáhů daleko. Zdvihl hlavu a zjistil, že v rukách již nic nedrží. Čaroděj Gormund se posunul opět blíže k němu, chystaje se zjevně dokončit své dílo. Kuše! Kde je k čertu ta kuše?

 

Rozhlédl se. Ležela vedle něj zhruba na délku paže. Šíp zůstával stále založený. Natáhl se, nahmátl ji a namířil.

„Hlupáku,“ zakřičel Gormund zlostně, „myslel jsem, že jsi dostatečně důvtipný, abys pochopil, že tvoje přípravy byly zbytečné. Ten šíp můžeš vystřelit pouze jednou; když ho vyplýtváš na mě, nikdy ho nevysvobodíš. Jen si posluž, jen si-“ zarazil se. Tolik se ponořil do souboje, do pro něj tolik naplňující představy Carraenova utrpení, že přestal vnímat své okolí. Včetně samotného Bílého jelena. Ten se zrovna postavil pár kroků za něj přesně tak, aby čaroděj stál mezi ním a Carraenem. Viděli na sebe. Černokněžníkova projekce stále zůstávala mírně průsvitná. Jejich pohled se střetl. Ačkoli to celé trvalo jediný kratičký okamžik, řekli si pouhým pohledem vše. Co společně prožili a v co věřili. Čím pro sebe byli a jsou. Rozloučili se. Ozvalo se zadrnčení spouštěcího mechanismu. Tětiva se vymrštila a šíp vyletěl. Prolétnul Gormundovou projekcí, marně se snažící rychle vyklidit pole, a pokračoval dál, až se zabodl do jelenova krku.

 

Ozval se krátký výkřik. Lidský, sípavý. Vzdaloval se. Projekce okamžitě zmizela; rozplynula se jako pára nad hrncem. Jelen se bezhlasně sesunul k zemi. Ne, jelen ne. Na zem dopadlo lidské tělo. Tělo muže, dle jeho tmavomodrého pláště rytíře Imnelského řádu. Carraen zahodil kuši a rozeběhl se.

„Neriane!“ křikl a vzal jej do náručí.

Muž nejevil známky zranění, přesto nebylo pochyb, že umírá. Tvář měl pobledlou, ale sličnou, oholenou a s výraznými líci. Jeho oči se mírně pootevřely. Odhalovaly prodělanou bolest a utrpení, spolu s tím ale také nastalý klid. Smíření. Nadechl se a pootevřel ústa. Nevýrazně, sotva slyšitelně zašeptal: „Děkuji…“. Na to jeho oči pohasly. Víčka se zvolna zavřela, jakoby usínal; poté krátce, mělce vydechl. Carraen nevydal hlásku. Nezmohl se pohnout. Jen jej objal, těsně. Přitiskl ho k sobě a v očích se mu zatřpytily náznaky slz.

 

*          *          *

 

Tak je uviděl Lerind, když se konečně odvážil ze svého úkrytu. Brada mu opět nekontrolovaně poklesla. Ani jemu se nedostávalo slov, a tak jen pomalu, potichu kráčel blíže. S každým dalším krokem si však jasněji uvědomoval, co se vlastně stalo. O čem to celé bylo. Tvář mrtvého se stále nápadněji podobala muži, jenž jej nyní držel v náručí. Nepochyboval, již věděl, komu ta tvář a tělo patří.

 

Carraen nepřestával objímat svého bratra. Bratra zakletého černokněžníkem Gormundem do té podivně zvolené podoby Bílého jelena a odneseného magickým portálem kamsi do neznáma. Bratra, jehož mohl osvobodit jedině tak, že poruší svou nejpevnější zásadu. Zabije. Ne zvíře, monstrum nebo ozbrojeného nepřítele; ale osobu jemu nejbližší, svého bratra. To vše jako trest. Mstu za nájezd, jež na čaroděje podnikli. Už je po všem, opakoval si v duchu, byť nevěděl, zda spíše sobě, nebo svému bratrovi.

 

Vše do sebe náhle zapadlo. Lerind konečně chápal utrpení, o němž čaroděj mluvil a jímž si oba muži museli projít. Jednu věc však stále pochopit nesvedl.

„Proč jsi mi lhal, Carraene?“ dokázal konečně promluvit. „Proč jsi… Kdybych věděl…“

„Nemohl jsem jinak! Nemohl,“ vykřikl muž, ztráceje jindy dokonalé sebeovládání. Než stihl starosta cokoli říci, opatrně, pomalu položil bratrovo tělo na zem. Dotkl se ho dlaní a ještě chvíli mlčel.

„Jak vidíš, Lerinde,“ pokračoval, „věci se měly trochu jinak, než jsem ti původně tvrdil. Teď, když je konečně po všem, cítím povinnost vysvětlit ti to. Ano, je to můj bratr. Celou tu dobu zakletý a trpící v klamavém vzezření toho vznešeného zvířete. A já… Nestačilo, že jsem ho mohl osvobodit jedině tímto způsobem. Aby to bylo ještě trochu ‚zábavnější‘, nesměl jsem nikdy nikomu odhalit pravý důvod, proč po něm pátrám.“ Zatnul zuby. Snad v hněvu, snad v bolesti, starosta to nedokázal rozpoznat.

„Vždy jsem si zakládal na rytířských ctnostech,“ promluvil opět, „ale on mě chtěl pokořit i v tomhle. Najednou jsem si musel vymýšlet a lhát jako nějaký šejdíř, jinak hrozilo, že šíp, který mi vyčaroval, zmizí. Jistě, možná blafoval, ale to jsem nemohl riskovat. Ani ochrana před odčarováním, kterou jsem si kdysi zajistil, by mi prý nepomohla. Proto jsem se snažil alespoň lhát nejméně, jak situace umožňovala. To proto, Lerinde, ten původní příběh, proč jelena hledám.“

„Zmetek čarodějská,“ odplivl si starosta.

„Ano, zmetek a zkurvysyn, až potom čaroděj.“

Po léta skrývaný hněv a zloba konečně měly možnost se projevit. Přebíjely je však smutek, beznaděj a marnost.

 

Ticho. Dusivé mlčení, kdy ani jeden již neměl sílu pokračovat v rozhovoru. Dlouhé setrvávání na tomto místě ale jen zvyšovalo riziko dalších nepříjemností. Carraen stále klečel a hleděl na svého mrtvého bratra. V očích se mu zablesklo. Své poprvé v zabíjení má zjevně již za sebou, napadlo ho. Poznamenalo ho to, jakkoli si to nechtěl připustit. Již není tím bezúhonným Imnelským rytířem. Naučil se lhát a nyní, jak se zdá, se naučil i zabíjet. Možná je tedy na čase si toto nově nabyté umění vyzkoušet na někom jiném. Najdu ho, slíbil si. Najdu Gormunda, stejně jako jsem našel Bílého jelena. Dokončím svůj úkol a zbavím svět té zrůdy ukryté pod čarodějským pláštěm. A pomstím Tě, Neriane. Slibuji.

 

Vstal. Uchopil tělo svého bratra do náruče a otočil se na starostu.

„Děkuji ti, Lerinde. Opravdu děkuji, že jsi mě sem dovedl a nakonec tím riskoval vlastní život. Dlužím ti odměnu – ne, nic neříkej, odměnu dostaneš, zasloužíš si jí.“ Odmlčel se a pohlédl na oblohu prosvítající hustými větvemi. „A teď mě, prosím, doveď zpět do vsi. Odvezu ho a pohřbím na místě, které odpovídá jeho zásluhám a cti. Myslíš, že to se zátěží stihneme do setmění?“

„Měli bychom. Pojďme hned vyrazit, z tohohle místa mám už husí kůži.“

 

Mezi stromy se rozlehl zpěv sýkorky. Zavanul mírný vítr nesoucí vůni hub a mechu. Les působil tiše a klidně, jakoby se zde vůbec nic nestalo. Staleté duby, vysoké smrky i rozbořené zdi jen mlčky sledovaly, jak se odcházející postavy postupně ztrácí v neměnném, nekonečném šeru.

Reklamy

Návrat

Kraj se zvolna nořil do ticha. Zlatavá záře již mizela i z těch nejvyšších vrcholů vzdálených hor a ustupovala namodralému šeru. Údolí zaplnily zvlněné závoje kouřů, linoucí se ze zapadlých vesniček místní členité pahorkatiny a četné vrchy klidně stály, nechávaje se jimi ovíjet. Klidný dojem narušovala jen silueta jezdce na koni, vynořivší se na jednom z nich. Zastavil. Jeho povlávající tmavý plášť vytvářel kontrast s náhle strnulou postavou. Hleděl před sebe na cestu svažující se do malého údolíčka, z něhož prudce vystupoval zastavěný kopec.

 

Šedá kamenná masa hradu na jeho vrcholku přísně shlížela na selská stavení pod ním a jeho čtyři věže svítily čerstvě zapálenými hlídkovými ohni, jež odhalovaly siluety postávajících vojáků. Hrad působil stroze, jakoby se jeho vývoj zastavil již před dávnými časy. Jen kámen, občasný trám a malá okna. Drsný vzhled odrážel povahu celého kraje. Jezdec to tu dobře znal. Jakkoli se tomu vzpíral, byla to jeho domovina.

 

*          *          *

 

K roubenému domu se šouravě blížil vesničan ve hnojem zašpiněných kalhotách. Jeho chůze prozrazovala snad dávné zranění, oblečení zas příslušnost k chudému rolnickému stavu. S námahou vstoupil do tmavé chodbičky oddělující hlavní místnost od spižírny. Se zavřením vchodových dveří zmizel tenký pruh matného venkovního světla. Ucítil pevný stisk ruky na ramenou. Chtěl vykřiknout, ale nestihl to. Druhá ruka mu zakryla ústa. Ze tmy se ozvalo tiché Šššš

 

„Liene, Liene,“ šeptal neznámý hlas, „jsi to ty?“

Muž váhavě zakýval hlavou.

„To jsem já, Yreven. Pamatuješ si na mě?“

 

Stisk povolil a Lien konečně mohl rozžhnout petrolejku na stěně. Cizince v plášti nepoznával, ale ten hlas… Zadíval se důkladněji. Tmavé oči shlížející na něj z hranatého zarostlého obličeje neomylně patřily jeho dávnému příteli. Jeho protějšek se pousmál. Také on si byl jistý, že se nezmýlil. Blonďaté rozcuchané vlasy a z ušmudlaných tváří vystupující výrazné lícní kosti jasně prozrazovaly pána domu.

 

Lien se konečně dokázal nadechnout.

„Yrevene! Co tady k sakru…“ zarazil se. „To je teď jedno, pojďme rychle dál, než nás někdo uslyší.“

 

Vešli do vedlejší místnosti s vysokým stropem protkaným hrubě opracovanými trámy. V rohu u krbu zrovna drobná tmavovláska připravovala večeři. Malá, asi šestiletá dívenka s baculatými tvářičkami a blonďatými loknami, se jí nešikovně motala pod nohama. Když uviděla neznámého muže, schovala se matce za sukni. Lien ani nepozdravil a začal rychle zavírat okenice.

„Matyldo, pamatuješ si na Yrevena?“

 

Všichni tři si na sebe dobře pamatovali; ve svých dětských letech patřili mezi nejlepší přátele. Matylda se s hostem váhavě přivítala a vrátila se k vaření, s dcerkou stále nepouštějící její sukni. Yreven si sundal plášť – teprve teď se na jeho zádech odhalil čistý, jako zrcadlo lesklý trojúhelníkovitý štít, do té chvíle dokonale schovaný. Odložil jej k lavici a pečlivě pláštěm zakryl. Pak usedl.

 

„Snad nevadí, že vás takhle ruším?“

„Nesmysl,“ odvětil okamžitě hostitel, hekticky pobíhající po místnosti. „Akorát ten způsob sis mohl odpustit, málem jsem si nadělal do kalhot.“

Cosi zašeptal své ženě, načež se také posadil ke stolu.

 

„Kde ses tady vzal, po takový době?“

„Měl jsem cestu kolem. Poprvé po té dlouhé době. A zvědavost mi nedala.“

„Aha, tak to jsi teda docela riskoval, pro tu tvojí zvědavost.“

Yreven mávnul lhostejně rukou a stočil řeč.

„Potkal jsem cestou pár lidí. Vypadali strhaně. Nemluvili, jen se sklopenými zraky prošli. Zdá se mi to, nebo tu vládne poněkud zachmuřená atmosféra?“

„Víš jistě, že tě nikdo nepoznal?“

„O tom pochybuju. Však i ty ses musel dobře zadívat, aby sis vzpomněl,“ usmál se. „A oni? Sotva si mě přes tu svojí zasmušilost všimli; stráže jsem viděl jenom z dálky.“

„To je dobře,“ řekl s úlevou přítel. „Dlouho jsi tu nebyl, Yrevene. Věci se zhoršily.“

„To ještě jde?“

„Pravda, po tom, co jsi zmizel, tu bylo horko, hodně horko. Tekla krev. Však to ty musíš sám dobře vědět.“

Yreven nepřitakal, jen dále s kamennou tváří poslouchal.

„Jenže pak došlo taky k postupnýmu… utužování.“

„Co se stalo?“

„No co… začali nás hlídat, kontrolovat a tvrdě trestat za jakýkoli projev neposlušnosti.“ Všiml si Yrevenova tázavého výrazu a rychle pokračoval. „Ano, říkám začali, protože jsou dva. Jakmile se jim zhroutil ten plán s pěstováním oddaných čarodějů, semkli se jako manželé. Baron Nyvirk, hradní pán, vrchní soudce a zkurvysyn, dál kontroloval zdejší kraj, jen místo dorůstajících čarodějů pro svoje záměry využil toho, kdo je cvičil – Awendala. Společně pak sevřeli celý okolí do železný pěsti a začali, no, fungovat. Nyvirk krok po kroku zpřísnil režim – přibylo vojáků v podhradí, stoupaly daně a ani jsme se nenadáli, a stali se z nás jenom hosté ve vlastních domech.“

 

Matylda mlčky před oba vložila talíř s hustou dýňovou polévkou. Část vlasů jí vyklouzla z culíku. Také ona působila strhaně. Lien pokynul na ni hledícímu Yrevenovi, aby se pustil do jídla, a pokračoval.

„Pak už se daně nezvyšovaly. Všechno sklidil Nyvirk a my zůstali odkázaní na příděly. Jenže to nebylo to nejhorší.“

Lien se ohlédl a zkontroloval pohledem okenice, zda jsou opravdu pečlivě zavřené. „Ten druhej parchant, Awendal, si náležitě užíval svoje vyšší postavení a nový úkoly. Jednou za čas někdo z vesničanů zmizel. Beze stopy, bez příčiny. Časem nám začalo bejt jasný, odkud vítr vane. Většinou jsme je už nikdy neviděli; jen občas se někteří objevili, stejně náhle, jako před tím zmizeli.“

Naklonil se a dramaticky změnil hlas.

„Jenže to nebyli oni. Na těle bys žádnou změnu nepozoroval, ale jinak…“ opřel se opět lhostejně. „Nevíme, co s nimi udělal, jejich mysl ale tu lidskou už zrovna moc nepřipomínala.“

 

Venku mezitím padla čirá tma a vsí se rozhostilo ticho, přerušované jen občasnými kroky procházejících hlídek. Pokaždé, když se přiblížily, Lien významně přerušil rozhovor a pečlivě naslouchal.

 

„Co někdo z vnějšku, nezkoušeli jste pro někoho poslat?“ vyptával se host mezi usrkáváním ze lžíce. „Po kraji se potuluje spousta dobrodruhů, co by se za obstojnou sumu na vaše problémy ochotně podívali.“

„Jistě. Zkoušeli jsme to, před pár lety. Byli jsme tehdy ještě naivní. Co myslíš, že se stalo? Přišli na to. Ukázalo se, že hlídaj všechny cesty a kontrolujou každého, kdo se na nich pohybuje.“ V Lienově tváři se zračilo znechucení. „Ani po mě nechtěj, abych ti vyprávěl, jak to s tím poslem dopadlo. Udělali z něj odstrašující příklad, padly nějaký další tresty a po tom už nikoho ani nenapadlo se o něco podobnýho pokoušet.“

 

Oba si řádně přihnuli z přistavených keramických džbánků, zatímco Matylda v rohu místnosti uspávala malou, broukajíc jí známou ukolébavku.

„Takže ano, Yrevene, pokoušeli jsme se. Ale brzo jsme pochopili, že nám není pomoci. A víš, co bylo posledním hřebíkem do rakve těch našich snah? Ještě jednou jsme se tehdy přece jen odvážili, složili zbytky úspor a vyslali našeho člověka pro pomoc. Vyrazil nad ránem, proplížil se lesy a dostal se přes hlídku. Pěšky došel do nejbližšího města Aldenu – znáš to tam sám dobře; chodil po hospodách a rozdal kopie našeho dopisu několika jednotlivcům i partičkám těch, jak říkáš, dobrodruhů. Jenže jakmile zjistili, o co se jedná, polovina okamžitě odřekla, že do toho nejdou, že je to jasná sebevražda. Další, zpravidla mladší a míň zkušený, o to projevili zájem. Když ale víc prozkoumali terén – a to se dokonce tři, čtyři odvážili přijet v přestrojení za kupce až do podhradí – dali od toho taky ruce pryč. Prej to představovalo moc velký riziko, začaly je bolet záda, náhle trpěli zoufalým nedostatkem šípů… Někteří rovnou přiznali, že je to prostě nad jejich síly.“

Lien se zarazil a upřeně se zahleděl na desku stolu.

„Ne, Yrevene,“ promluvil do ticha, „nám nikdo nepomůže, a my se s tím smířili. Tedy aspoň navenek. Hluboko uvnitř nás pořád vře zlost a nenávist vůči baronovi i čarodějovi.“

 

Noc pokročila a společně s dcerou usnula i Matylda. Piva ve džbánu docházelo, jejich rozhovor ale stále bez konce kroužil kolem čehosi, co se jeden i druhý zatím zdráhal vyslovit.

„Přijde mi sotva uvěřitelné, že by se tohle mohlo někomu povést,“ dumal nahlas Yreven. „Nejsou tu žádné hradby ani ploty. Jak by vás tu mohli takhle držet?“

„Máš štěstí, že se ti podařilo nepozorovaně projít. Dneska už nás tolik nehlídaj, a když, tak hlavně ty, co jdou ven.“ Lien se opět naklonil, jako by svému příteli říkal něco důvěrného. „Abys mě dobře pochopil, nejsme úplně odříznutý od světa. Aspoň ne fyzicky. Jezdí sem kupci, zásobovači a všelijací šmelináři. Jenže odsud pustí bez větších problémů jen prověřené posluhovače. Já bych neprojel. Kdybych se o to jenom pokusil, zatraceně bych riskoval, že mě chytí, nebo jen zjistí, že tu nejsem; a já bych sotva mohl najít vhodnej důvod, proč jsem se vzdálil. Byl bych rád, když by mě jen kopanci doprovodili zpátky do podhradí. Ale jak říkám, hlídek už není tolik. Není to potřeba. Po těch letech jsme totiž ztratili naději. Nikdo se už nepokouší o útěk, nevoláme o pomoc. Jenom se snažíme žít, jak to jde a dusíme v sobě tu zlost a touhu po svobodě.“

Yreven přikývl, ale nic neřekl.

 

„Chápu, že jsi nepřijel kvůli tomu,“ prorazil chvíli mlčení Lien, již v mírně podnapilém stavu. „Nedoufáme v žádnýho hrdinu, zachránce, který to tu za nás všechno vyřeší. Na druhou stranu,“ doloval ze sebe, „ty bys mohl… umíš přece-“

„Ne,“ přerušil ho host. „S tím jsem skončil, jednou pro vždycky. Odhadl jsi správně, nechci se tu do ničeho plést. Není to moje věc.“

„A co tvoji rodiče? To taky nebyla tvoje věc?“ neudržel se Lien a opřel se dlaněmi o desku stolu.

Yreven neodpověděl, jen sebou neznatelně škubl.

„Promiň, já vím. Nechci ti to vyčítat a asi by to k tomu stejně dospělo,“ ztěžka vydechl, „ale po tvém zmizení nám nastaly vážně těžký časy. Přesto, neměl jsi tehdy moc na výběr. Teď ale máš. Neláká tě s tím něco udělat? Už jenom kvůli pomstě!“

„Liene.“

„Ano?“

„Víš, nebyl jsem k tobě tak úplně upřímný. Důvod mojí přítomnosti tady není jen, že jsem projížděl kolem a sešel z cesty ze zvědavosti. I když jsem se tomu po léta vyhýbal, okolnosti mě… přiměly vrátit se.“

 

*          *          *

 

„Kniha? Tolik potíží jen pro obyčejnou knihu?“ vyhrkl Lien.

„Ne obyčejnou. Na cestách jsem se naučil, že list papíru může mít větší cenu než hrst diamantů nebo pytel zlata. Informace, návody a zaříkadla jsou artiklem, pro nějž se krade, přepadává, vraždí… a draze platí.“

„Aha, tak o to jde. Necháš se najímat a na zakázku získáváš různý věci různými způsoby, za tučnej obnos peněz.“

„Ne tak docela,“ odvětil Yreven klidně. „Totiž ano, živím se tím, ale většinou se nenechám najímat. Někdy si třeba se skupinou dalších dobrodruhů došlápneme na bandu lapků a hrdlořezů, abychom za ne zas tak velký obnos pomohli nájezdy souženému kraji. Jindy se ke mně donese, že někdo hledá určitý předmět, který má pro něj velkou hodnotu a štědře odmění kohokoli, kdo mu jej přinese. A právě to je případ i téhle knihy.“

„Stejně nedokážu pochopit, že ti stálo za to vydat se kvůli tomu sem. Sem! Po tom, cos tu způsobil.“

Yreven snad vůbec poprvé dal najevo nejistotu.

„Já… Váhal jsem. Dlouho jsem váhal. Ale odměna je vysoká a říkal jsem si,“ pozastavil se, „že je možná čas čelit těm stínům minulosti. Čelit svým rozhodnutím a jejich následkům. Jakoby mě to volalo.“

Lien jej sledoval a tentokrát to byl on, kdo mlčel. Ale již chápal, rozuměl svému příteli. A to přesto, že mu neříkal tak úplně pravdu.

 

„Předpokládám, že mi to neříkáš jen tak?“

„Ne, jen tak bych to neříkal, a už vůbec ne kdekomu.“ Yrevenovi se opět vrátil sebejistě klidný výraz a zahleděl se na svého protějška upřeným, jako dýka ostrým pohledem. „Vyhledal jsem tě jako starého přítele, kterého jsem chtěl po letech zase vidět, ale i proto, abych tě požádal o pomoc. Vyznám se tu, zvlášť uvnitř hradu. Neorientuju se ale v místním režimu, systému stráží… Potřebuju někoho, kdo by mě dostal dovnitř, nebo mi alespoň poradil jak.“

Lien neodpovídal, jen opět upřeně hleděl na desku stolu. Se stoupající vážností konverzace vyprchávaly z obou náznaky opilosti.

 

„Chápu, že budeš chtít výměnou něco ode mě. Vlastně bych si sám připadal nejapně, kdybych tě žádal, a sám tvojí prosbu odmítal. Nabízím ti tedy toto: až budu v hradu, udělám, co bude v mých silách, abych vás alespoň jednoho z té dvojice zbavil nebo způsobil nezanedbatelné škody, hlavně čarodějovi s těmi jeho experimenty. Pochop ale, že to není to hlavní, proč tu jsem. Pokud by šlo do tuhého… Nepoložím za to život.“

 

Noc se přiblížila k ránu a stejně jako v ohništi žhavě doutnala poslední polínka, ve džbánu při dolévání začvachtala zbývající loužička piva. Seděli mlčky, takřka bez hnutí. Yrevenova mysl mu předhazovala, že rozhovor zašel příliš daleko a vymkl se mu z rukou, zatímco Lien stále jen strnule seděl a přemítal.

 

„Dobrá, pomůžu ti,“ vypravil ze sebe po chvíli dumání. „Je to velký nebezpečí, ale…“ nadechl se, „něco prostě ještě musíme zkusit.“

Yreven souhlasně pokýval, nespouštěje z přítele oči.

„Jen mi něco slib. Kdyby se to podělalo…“

„Ne,“ přerušil ho. “Nic se ti nestane, ať se děje, co se děje. Jenom mi ukážeš kudy kam a řekneš co a jak. Nijak se do toho zapojovat nebudeš, je to jen moje věc.“

Lien neprotestoval. Jen si promnul zarostlou bradu.

„Nejspíš bych tě dokázal do hradu nepozorovaně dostat. Teď už je ale pozdě na nějaký plánování,“ položil na stůl dopitý korbel. „Vyspíme se, a ráno vymyslíme, co se dá dělat. Seš mým hostem.“

 

*          *          *

 

Rány. Zprvu tlumeně znějící přes ospalé vnímání, nořící se do snění a vytrhávající ze spánku. Se zbystřujícím se sluchem se od sebe jasněji začaly odlišovat zvuky hlasitého bouchání na dveře, přešlapování několikerých párů nohou a frkání koní. Yreven otevřel oči, ušklíbl se a pomalu vstal. Dveře jeho místnosti náhle rozrazil rozrušený Lien, zastižený doslova v nedbalkách.

„Ví o tobě! Jsme v prdeli!“

Velmi ho zarazila hostova reakce. Žádná totiž nenastala. Pouze vstal a s nepochopitelným klidem si navlékal svůj postroj a připásával meč.

 

„Otevři, jménem našeho pána Nyvirka! Víme, koho ukrýváš, Liene Zibrovyku!“ ozval se velitelský hlas zpoza vchodových dveří.

Ruch venku sílil, jak se na drama slibující událost přicházeli dívat zvědaví vesničané.

„Nebudu to opakovat, máte možnost vzdát se dobrovolně, v opačném případě si pro vás dojdeme za použití nás-“

Dveře se otevřely. Lien klopýtavě vyběhl se zdviženýma rukama. Veškeré náznaky statečnosti z něj vyprchaly společně s alkoholovým opojením. Yreven vyšel vzápětí, akorát ve chvíli, kdy jeden ze tří vojáků, oblečených v lehké zbroji, chystal provaz pro spoutání jeho klečícího přítele. Hleděl na ně klidným, upřeným pohledem, rukou svíraje hrušku svého zatím zasunutého meče.

 

„Tak,“ promluvil do nastalého ticha, „tady mě máte. Proč svazujete nevinného vesničana, nejsem snad sám dostatečně hodnotný úlovek?“

Velitel, vypadající spíše jako hospodský ranař, se na něj podíval zlým, a současně chladným pohledem.

„Máme své rozkazy. A tenhle tady je nevinnej asi jako zloděj s rukou v cizí kapse.“

Nemělo to cenu. Yreven věděl, že strážní neodejdou bez něj, ani Liena.

 

Voják s velitelem vykročili a začali jej dlouhým obchvatem obcházet. Ozvalo se zazvonění čtyř čepelí naráz tasených mečů. Kapitán mu vyšel vstříc. Náhle přiskočil. Yreven neměl problém jeho rádoby překvapivý výpad vykrýt. Přešlápl, zatočil čepelí a s půlobratem jej silně kopl do kyčle, aby mohl rychle vykrýt pokus bližšího ze strážných. Střecha, odražení a rána hruškou meče do čela vyvedla nezkušeného vojína z rovnováhy.

 

„Yrevene!“ vykřikl jeho dosud nesvázaný přítel. „Vykašli se na to, děláš to jenom horší, vzdej-“

Přerušila jej rána do spánku, pod níž se zhroutil na zem. Za ním stojící druhý z vojáků jej zkontroloval pohledem, zda by snad ještě nechtěl klást odpor. Yreven zaklel a rozeběhl se. Do cesty mu vstoupil opět velitel stráže, tentokrát se ale musel bránit. Sek odspodu přes hruď jen tak tak vykryl kvapným blokem, až se mu čepel meče nekontrolovatelně vymrštila nad rameno.

 

Voják vedle na zemi ležícího Liena zaujal bojový postoj. V očích se mu zrcadlila nejistota tváří v tvář rozběsněnému protivníkovi. Blížící se muž naznačil úder shora, nakonec ale prudce zakroužil čepelí, uhnul a sekem do soupeřova meče z druhé strany si odkryl jeho nechráněné torzo. Další sek mířil právě do těchto míst. Vojín padl na záda a se zachroptěním se zmítal na prašné zemi. Ve stejnou chvíli zaútočil dobíhající druhý strážný, tentokrát bodnutím do prsou. Yreven uskočil a s drobnou piruetou sekl po jeho pase. Neúspěšně. Věděl, že za ním se pohybuje velitel, otočku ale již nedokončil. Úder do hlavy, tupá bolest, tma. Více si nepamatoval.

 

*          *          *

 

Probudila jej bolest. Jeho temeno jí pulzovalo ve vlnách jako zdivočelé moře a oživovalo vzpomínky na poslední události. Přidával se k ní sílící tlak a pálení v zápěstí. Poznal, že jej svazují k židli, na níž seděl. Pozvedl hlavu. Jako první si všiml svých věcí – meč, lehká zbroj z tvrzené kůže, oblečení a hlavně štít ležící na desce masivního dubového stolu pod velkým, na tři části rozděleným oknem. Postavu čaroděje zaznamenal až koutkem oka. Oblečený v sytě rudém lesklém plášti se zlatavě žlutým ornamentálním prošíváním, postával u jednoho z regálů knihovny, obklopujících téměř celou místnost. Předstíral, že se upřeně zajímá o jeho štít. Vězeň se na něj nepodíval, jen zůstal zírat na stůl před sebou.

 

„Čumí nějak tupě, pane. My vám ho probereme,“ řekl podsaditý hromotluk s jizvou přes kulatou bradu a vrazil mu pěstí do tváře. Yreven zatnul zuby a vrátil se do původní polohy.

„Běžte,“ pokynul muž v červeném strážným, aniž by spustil zrak ze štítu.

Poslechli okamžitě a beze slov. Dveře zaklaply a vzdalující se kroky dávaly tušit, že čaroděj si nepřeje být za žádných okolností rušen. Yreven se na něj konečně krátce úkosem podíval. Viděl, jak se usmívá.

„Takže jsi sem přišel dokončit, co jsi začal,“ vypravil náhle.

Yreven neodpověděl.

 

„A víš co? Vůbec mě to nepřekvapuje. Nikdo jiný by takovou drzost neměl.“

Awendal si stoupl přímo před něj a prohlížel si jej hloubavým zrakem svých smaragdově zelených očí, zasazených do protáhlého špičatého obličeje.

„Přijde mi ale divné,“ pokračoval, „že bys sem snad přišel z nějaké vyšší pohnutky, na to jsi moc velký sobec. Že by pomsta? Ale po takové době, navíc když jsi to z velké části zapříčinil sám… Proč jsi tady? Mluv!“

Spoutaný pozvedl hlavu a zabodl do mága svůj zrak. A také se usmál.

„Abych dokončil, co jsem začal.“

 

Čaroděj jej náhle magicky sevřel pouhým pohledem.

„Nemám čas na tyhle nesmysly,“ procedil skrze zuby na již výhružně zamračené tváři. „Co jsi s tím udělal? Kam jsi to schoval?“

Vězeň dále udržoval svůj upřený výraz i mírný úsměv, jakkoli to bylo stále obtížnější. Jeho pozice se mu ani trochu nelíbila. Do této místnosti se sice celou tu dobu toužil dostat, avšak rozhodně ne tímto způsobem.

„Všechno jsi zničil! Způsobil jsi takové škody, že nám stálo za to hledat tě až na okraji světa, a teď máš odvahu se tady sám ukázat?“ S mírně rozpaženýma rukama zesiloval svůj čarovný stisk.

 

Yreven cítil, jak mu tělem projíždí energie jako spalující žár a krev se mu div nezačíná vařit. Před očima se mu rozprostíral stále jasnější závoj oslepující rudé záře. Věděl, že má jen pár vteřin na to, aby alespoň zkusil něco udělat a dostal se čarodějovi ze spárů.

 

Nechtěl. Zařekl se, že už to nikdy neudělá. Nikdy, opravdu nikdy nepoužije magii a nevyřkne jediné zaklínadlo. I kdyby tím měl někomu pomoci. Ale teď mu nic jiného nezbývá! Ne, nemůže… Zakázal si to. Tlak sílil, stejně tak žár uvnitř těla. Za chvíli zemře, nebo ztratí vědomí. Musel se rozhodnout. Nevydrží to. Zatnul pěsti v odporu, nasměroval energii a z posledních sil vykřikl důkladně artikulované zaklínadlo.

 

Záblesk. Místnost ozářilo jasné purpurové světlo, jak se setkaly dva silné proudy proti sobě jdoucí magické energie. Zvuk ale jakoby náhle přestal existovat. Implozivní tlaková vlna stáhla veškeré slyšitelné vlnění do sebe hned, jakmile první náraz odhodil oba protivníky na deset sáhů od sebe. Čaroděj narazil do regálu a zasypán několika knihami ztratil vědomí. Yreven přistál i se židlí na zdi vedle vstupních dveří. Náraz mu na malou chvíli vyrazil dech. Židle se rozletěla na několik kousků, uvolňujíc vězně z připoutání. Dusivě kašlal, ale jak magické sevření povolilo, začala se mu vracet síla.

 

Rozeběhl se, a přestože původně natahoval paži za mečem, nakonec kvapně uchopil štít, aby se mohl krýt před silným energetickým výbojem vyslaným náhle a nepřirozeně prudce se postavivším Awendalem. Jakkoli mág vložil do kouzla spoustu síly, štít ji veškerou odrazil do dřevěného, ručně vyřezávaného stropu, do nějž udělal očouzenou díru, dobrého sáhu v průměru. Rychlostí blesku se meč ocitl ze stolu v Yrevenově ruce.

 

Čaroděj, viditelně překvapený, rychle vyrazil ke dveřím. Potřeboval nutně získat čas na akumulaci energie pro další zaklínadlo a vyhnout se nepřítelově útoku. Yreven se odrazil a sekl čarodějovi po nohách, když opsal čepelí spodní půlkruh. Ozval se bolestivý výkřik a Awendal upadl na křeslo před ním. Povalil jej, skutálel se na podlahu a chytil si se zkřivenými ústy lýtko pravé nohy.

„Zrádče! Kryso!“ zasoptěl. „Chceš vědět, co jsme udělali s tvými rodiči? Skončíš stejně.“

Yreven vykročil, nevnímal jej. Špičkou čepele soustředěně mířil na klejícího mága. Jediný výpad zbýval pro rychlé ukončení souboje. Awendal náhle přerušil své bolestivé hekání a zabodl pohled do svého soupeře. Překvapil jej. Sebral poslední síly a vypustil kletbu, jež sice nebyla dost silná na jeho zlikvidování, i tak ale dokázala nepřipravenému Yrevenovi vyrazit štít i meč z rukou a odhodit jej na druhý konec místnosti. Čaroděj vstal a belhal se k němu tak rychle, jak mu zraněná noha umožňovala. Zvedl ruce pro vyřčení smrtícího zaklínadla. Oči mu zableskly, Yrevenovi taktéž. Promítla se mu v nich minulost. Ta, kterou se snažil vytlačit, zapomenout. Ta, v níž je ovládán, zaslepen a zotročen. Ta, v níž umí používat magii jako nikdo jiný z čarodějových učňů.

 

Zakřičel. Krátce, hlasitě, nikoli ale bezhlavě. Jednoslovný výkřik v sobě ukrýval mocné kouzlo, mobilizující sílu ohnivých elementálů. Z rohů místnosti se v mžiku zformovaly jasné plameny nabalující se na ohnivou kouli, tvořenou směsí zapáleného vzduchu a tekuté hmoty, připomínající lávu. Vše se odehrálo tak rychle, že jeho protivník neměl šanci se zbytky svých sil na kouzlo jakkoli reagovat. Koule se vymrštila jeho směrem. Čarodějův výkřik prorazil hučením rozpálené masy. Pak zmizel. Jeho tělesná schránka se vypařila okamžitě po styku s ohnivou koulí. Tím to však nekončilo. Impulzivně vypuštěná žhavá hmota pokračovala v pohybu dále za mágovu pozici a narazila do zdi. Rozplynula se, zanechávajíc za sebou spáleniště a několik plamenných jazyků zaplavujících místnost.

 

Yreven se zhluboka nadechl. Nezbývalo moc času, hlukem přivolané stráže musí dorazit každou chvíli. Naštěstí si dobře pamatoval, ve kterém regálu knihu hledat. Zůstala nepoškozena. Nápis na ní byl sotva čitelný, kůže ošoupaná a sešlá. Význam slov ukrytých ve zvláštním písmu by rozluštil jen málokdo. Yreven však věděl. Znal ten jazyk, tajnou řeč kruhu čarodějů, říkajících si Warizaki. Dávno zašlé uskupení; což se ovšem nedalo říci o síle jimi objevených magických formulí. Zabalil knihu do kusu látky vězeňského ošacení a rychle posbíral a navlékl své věci ze stolu. Stihl také ještě zamknout západku v bytelném dveřním zámku. Kouzlem. Teď už je to stejně jedno.

 

Plameny hodovaly na starých dubových policích, po nichž přeskakovaly a plazily se jako rozdráždění hadi. Strop se halil do dýmového oblaku a v místnosti začalo být nebytelno. Řinčení halaparten a vzrušené pokřiky vojáků za dveřmi ještě zkracovaly čas na útěk; ve prospěch mu však hrála dobrá znalost zdejšího prostředí. Střelhbitě nahmatal knihu se sytě rudou vazbou a zatáhl. Regál po jeho pravici se s klapnutím pohnul a odhalil nevelký otvor v kamenné stěně. Vběhl do něj, vrátil regál do původní polohy a nechal žárem spalovanou místnost i s dobývajícími se vojáky za sebou.

 

Po krátkém proplétání temnou, vlhkou a těsnou chodbou jej po tváři pohladily proužky světla pronikajícího dovnitř mezi starými kameny. Ocitl se dle očekávání nad skalnatým převisem na boční straně hradu. Dobře se rozhlédl a sešel ze svahu. Po pár obezřetných krocích, jimiž překlenul lesní cestu, zaslechl nezaměnitelné zadrnkání tětivy. Šíp proletěl pár kroků po jeho pravici. Pak znovu – svist! Těsně nad hlavou. To již přešel do prudkého běhu. Kličkoval. Přes jím způsobený hluk od praskajících větévek již další šípy neslyšel. Jeho vlající plášť se jen několikrát mihotavě vynořil mezi stromy, aby se v mžiku ztratil v houstnoucím lesním porostu.

 

*          *          *

 

Mechem vonící les prošpikovávaly dlouhé prsty paprsků zapadajícího slunce. Listí buků a bříz i jehličí početných smrčin jemně ševelilo večerním vánkem, jinak se v něm rozprostíralo naprosté ticho a klid. Kryl si obličej jak se prodíral hustě rostoucími jehličnany. Neohlížel se, neměl čas na přemýšlení a veškeré soustředění jej směřovalo k rychlému ústupu. Cítil jen jistou spokojenost se svazkem bezpečně ve svém držení, ale i plíživý neklid. Houštiny se po chvíli rozestoupily a odhalily otevřený palouk s křižovatkou cest. Vyšel kradmo, pomalu a dobře se rozhlížel. Ticho. Poslední náznaky sluneční záře zbarvovaly nebe do oranžovo-růžových odstínů a na východní obloze se již tmou prodírala světélka nejjasnějších hvězd. Rozeběhl se, ale vzápětí prudce zastavil. Cedule na rozcestí nesla list papíru, i přes padající šero křičejícího do okolí rudým nadpisem Oznámení:

 

Dnes za úsvitu byl zadržen zrádce a kriminálník Lien Zibrovyk. Dopustil se činu ukrývání hledaného těžkého zločince, a tímto zločinného spolčení. Vzhledem k povaze a vážnosti skutku, dlouhodobému narušování společného soužití a smrti jednoho ze zatýkajících vojáků, bylo neprodleně rozhodnuto o vykonání hrdelního trestu. K výkonu dojde dnes o pravém poledni na náměstí. Nechť je jeho příklad odstrašujícím všem, kdož mají nečestné úmysly a chtějí ničit výdobytky našeho společného řádu.

 

Yreven nedýchal. Nedokázal se pohnout, jakkoli reagovat. Jen tam stál a dokola, slovo po slově neustále četl onen hrozný text. Lien! Byl tak zaneprázdněn soubojem s čarodějem a následným úprkem, že mu jeho přítel docela vyklouzl z mysli. Jeho dávný přítel, kterému slíbil, že se mu nic nestane.

 

Je po všem. Nechtěl to připustit, ale věděl, že nemůže nic udělat. Rozzuřil se. Chtěl křičet, chtěl strhnout pergamen a rozškubat ho. Viděl se, jak vypaluje celý hrad, místnost po místnosti v rozběsněném záchvatu pomsty. Pak klesl. Opřený jedním kolenem o zem cítil bezmoc. Výčitky. Prokletí? Neměl se vracet. Stejně jako zde tehdy při útěku zanechal rodiče napospas baronovu hněvu, znovu pomohl sobě, svému cíli, aby při tom přišel o život někdo jiný. Někdo blízký. A přitom tolik chtěl… Ne, neměl se vracet. Musí jít, než ho vypátrají.

 

*          *          *

 

Svého koně našel na kraji vzdáleného lesa, kde jej zanechal. Nebyl uvázaný. Zafrkal a zadíval se vyčítavě, jakoby věděl, co se stalo. Nejspíše to ale bylo tím, že na něj musel čekat celou noc a den. Znaveně a bezduše se k němu doploužil, mlčky jej pohladil po čumáku a vyhoupl se do sedla. Tolik potíží jen pro obyčejnou knihu, vzpomněl si v duchu na Lienova slova.

 

Kraj se zvolna nořil do ticha. Zlatavá záře již zmizela i z těch nejvyšších vrcholů vzdálených hor a ustoupila namodralému šeru. Údolími se plazily zvlněné závoje kouřů, linoucí se ze zapadlých vesniček místní členité pahorkatiny. Na jednom z vrchů se vynořila silueta jezdce na koni. Zastavil. Myslel na Matyldu a její malou holčičku. Tak rád by jim alespoň nějak pomohl. To už teď ale nedokáže. Nemohl by se jim beztak podívat do očí. Naposledy se ohlédl na hrad a vesnici pod ním. Naposledy.


Kingdom Come

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí. Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která v něm vyvolala nostalgii a vzpomínky na staré mladistvé časy. Muž se na něj zadíval a v oné známé tváři se objevil mírný šibalský úsměv, jenž k ní neodmyslitelně patřil. Vydal se Jindřichovým směrem s rovněž čerstvě natočeným korbelem. Tvrzená kožená vesta s kovovými destičkami, meč u pasu a přilbice v podpaždí prozrazovaly jeho povolání. Přisedl.

„Myslel jsem, že jsi na Šternberku?“ řekl Jindřich, sotva pozdravil.
„Bejvávalo,“ odpověděl muž. „Vrátil jsem se domů k rodině.“
Dobře se znali. Byl to Matěj. Hodně si spolu hráli již jako malí kluci. Po ramena dlouhé hnědé vlasy a tmavé oči značily jeho divokého ducha.
„Takže z tebe je teď pravý nefalšovaný voják?“
Matěj se usmál.
„Už to tak vypadá. Uplatnil jsem se už na Šternberku. Dělal jsem tam tak trochu děvku pro všechno, ale když neměli koho na stráž, šel jsem já.“
Připili si. Ruch v krčmě rostl, jak se blížila doba oběda.
„A kde ses tady vzal ty? Jsi pořád v Talmberku, nebo ne?“
Jindřich se zadíval do již poloprázdného korbele.
„Možná to víš, ale matka nedávno zemřela. Zůstalo mi malý hospodářství a chtěl bych ho rozšířit,“ vypravil ze sebe pomalu. „Vím, že pár lidem už baron něco málo půjčil. Chci to zkusit taky a pořídit další zvířata.“
„Tak na to zapomeň,“ skočil mu do řeči Matěj. „Baron má v tuhle chvíli plnou hlavu starostí s těma kumánskýma ksindlama. Do posledního groše jde veškerý jeho jmění na vojsko a obranu města.“
Jindřich se zarazil. O Kumánech již něco zaslechl, nevěnoval tomu ale příliš pozornosti. Starosti s farmou jej v posledních týdnech zcela pohltily.

„Jestli potřebuješ peníze, přidej se k nám. Nese to slušně, dostaneš výzbroj, najíst, napít…“
„Matěji,“ přerušil ho. „Díky, ale tohle mě neláká.“
„Ale no tak, vždycky ses uměl bít.“
„O to nejde,“ zakroutil hlavou. „Nechci poslouchat rozkazy. Radši budu farmařit a starat se sám o sebe.“
Matěj praštil prázdným korbelem o stůl a utřel si pěnu z úst.
„Jak myslíš, nabídka pořád platí.“ Zarazil se. „Upřímně, sháníme už prakticky kohokoli, kdo by se dokázal ohánět mečem dost šikovně aspoň na to, aby nenapáchal moc škody ve vlastních řadách.“
Jindřich se usmál, i když si nebyl jistý, zda je taková skutečnost vlastně zábavná.

Jejich rozhovor se dále točil kolem posledních zpráv o uvěznění krále Václava bratrem Zikmundem i sílících náboženských bouřích. Matěj byl obdivuhodně informovaný, zjevně díky svému novému působení.

„Je to všechno vyšší mocenská hra,“ uzavřel téma. „Nám nezbývá, než to nějak všechno ustát. Ale abys z mojí ustaraný řeči nenabyl špatnýho dojmu, jedno ti povím: budeme se bít, a to velmi rádi a se vší vervou. Budeme se bránit,“ rozohnil se náhle, „ne – budeme útočit a nenecháme je vydechnout; budeme běhat po polích a hnát před sebou ty kumánský svině; vrátíme jim to za každou vypálenou vesnici, za každej zmařenej život!“ Bouchl pěstí do stolu.

Ve dveřích stanul voják v kroužkové košili. Těkavýma očima prohlédl místnost, až jimi ulpěl na Matějovi. Jakmile se otočil, muž se přihnal a zašeptal mu do ucha. Matěj zbledl. Podíval se na svého spolustolovníka; v jeho očích se zrcadlila starost.
„Hned jsem tam,“ řekl přes rameno.
Voják odešel stejně kvapně, jako přišel.
„Další pivo už si s tebou zjevně nedám.“
Jindřich na něj nechápavě pohlédl.
„Je čas přejít od slov k činům.“
„Co se děje?“
„Kumáni, co jinýho!“ vyhrkl polohlasně. „Máme zprávu, že vyplenili Mrchojedy a míří na Talmberk!“
Jindřicha polil studený pot. Talmberk! Jeho farma je na samém konci podhradí směrem k Mrchojedům. Jestli je to pravda, bude první na ráně.

„Jedu s tebou!“ vykřikl naléhavě.
„A jak asi? Nemáš koně.“
„Míří na mojí vesnici, Matěji! Chci jet s vámi. Vem mě s sebou, prosím!“
Matěj se na něj váhavě zahleděl, nervózně podupávaje nohou.
„Sám jsi říkal, že se umím bít, dobře to víš.“
„Vím. Taky jsi měl skvělýho učitele,“ pochválil se s úšklebkem.
„Dobrá, snad toho nebudu litovat.“

Nádvoří hradu Pirkštejnu žilo čilým ruchem. Tucet osedlaných koní vzrušeně frkalo a kývalo hlavami. Kolem pobíhající vojáci sbírali a oblékali poslední kusy výstroje. Matěj domluvil připravení koně pro Jindřicha, navlékajícího kroužkovou košili; přilbici; rukavice. Vylezl na koně a přijal dlouhý meč a štít od jednoho z pážat.
„Připraveni?“ zakřičel velitel důrazně.
Dostalo se mu stejně důrazné souhlasné odpovědi, načež zavelel, a jako jeden muž vyrazili.

Přestože jeli tryskem, Jindřichovi přišlo, že se neuvěřitelně vlečou a s každým okamžikem jsou dál od odvrácení zkázy jeho domova. Občas mezi stromy zahlédl dým z nedalekých Mrchojed. O pravdivosti zpráv nebylo pochyb. Vyjeli z lesa a před očima se jim vyhoupla věž hradu Talmberka. Místní pán odcestoval i s družinou do Prahy, hrad i ves pod ním tak zůstaly nebráněny. Téměř nebráněny. Již z dáli zaslechli ruch boje. Náhle se na dohled vynořili první nepřátelé. Pletené čepice namísto přileb, dlouhé kníry a volné hedvábné haleny i kalhoty jasně prozrazovaly jejich příslušnost. Za ryku a dusotu koní se proháněli mezi domy, z nichž jeden již stravovaly plameny.

Vzduchem zasvištěla salva šípů od blížících se jezdců. Vzápětí spatřili skupinu asi osmi obránců. Dva stáli na zemi, s koňmi zmítajícími se vedle nich. Další ležel obličejem dolů ve zvětšující se tmavé louži, vedle rovněž nehybného Kumána s ošklivou tržnou ranou přes hruď.

Ozval se bojový výkřik a tasené meče, jak vjeli do oblaku dýmu. Nastala vřava. Zmatek, křik, zvonivé rány a rychlé, intuitivní pohyby paží i celého těla. Vzduchem nepravidelně zahvízdal letící šíp. Po Jindřichově levici spadli naráz dva koně i s kumánskými jezdci, když jeden strhl uzdu a narazil do druhého po zásahu šípem do ramena. Jindřich, nezvyklý na bojové situace, nejprve ztrácel orientaci a nestačil obratně se pohybujícím Kumánským jezdcům. Držel se tedy v blízkosti Matěje a pomáhal odrážet výpady protivníka.

Bojiště se začalo přeměňovat na bijící se hloučky. Z místní posádky se udrželi již jen 3 jezdci, zatímco posily z Ratají zdatně stíhaly jednoho Kumána za druhým. Početní převaha byla stále mírně na straně nepřítele, výzbrojí jej však převyšovali o několik řádů. Jindřich se postupně dostal do tempa a stále odvážněji se pouštěl do soubojů. Odrazil několik dotěrných, nicméně vcelku neškodných pokusů, načež přešel do útoku a trochu nepovedeným sekem do boku alespoň připravil Kumánce jednomu z místních. Rychlá otočka a trysk. Úhybnými manévry taktizujícího nepřítele se již nenechal oklamat a i když jim stále nestačil, úspěšně pomáhal nahánět divochy do sevření ostatními Ratajskými vojáky. Kumánci dopláceli krvavě na svou nedostatečnou výzbroj a postupně padali z koní pod tvrdými ranami dlouhých mečů či proklatí kopími.

V jeden moment se Jindřich ocitl vně hlavního boje. Koutkem oka spatřil blížícího se Kumána s proti němu mířícím kopím. Pobídl koně a vyrazil tryskem vstříc hrozivě křičícímu nepříteli. Začal rovněž z plna plic křičet, jako by ho chtěl porazit již silou svého hlasu. Sledoval protivníkovo kopí a odhadoval, kam dopadne a jak nejspíše sklouzne po jeho štítu. Doufal, že se Kumán nebude snažit zasáhnout jeho koně. Nesnažil. Přiblížili se na dosah. Jindřich si přitiskl štít k tělu. Kopí jej zasáhlo lehce vpravo od středu a svezlo se mu pod napřaženou paži. Plnou silou máchl shora mečem po protivníkově hlavě. Jílec mu zabrněl v ruce. Tentokrát se trefil přesně. Kumáncova hlava pukla a sprška krve ohodila Jindřicha i jeho koně. Zatáhl za otěže a otočil se. Zahlédl poslední dva Kumány – jeden utíkající před třemi vojáky, druhý obklíčen čtyřmi. Než se opět rozeběhl na pomoc vojákům, přesný šíp a dva silné seky mečem uzavřely bitvu.

Ticho. Jako na povel se všichni zastavili. Těžce dýchali. Vzedmutý prach se mísil s kouřem a nutil ke kašli. Někteří sesedli a jali se kontrolovat padlá těla spolubojovníků i nepřátel. Jiní běželi ke studni pro vodu, ve snaze zabránit dalšímu šíření ohně. Jindřich se vzpamatoval a vyrazil rychle ke svému domu. Nehořel. Něco ale nebylo v pořádku – zpoza něj přesto stoupal dým a jeho malá pastvina zela prázdnotou. Doběhl k plotu a křečovitě do něj zatnul nehty. Ovce i kozy, těch několik málo kusů, jež vlastnil, ležely rozházené po louce, mnohdy s otevřenými sečnými ranami. Otočil se. V místě, kde dříve stával kurník, čnělo jen doutnající torzo s občas šlehajícími plamínky.

Kdosi mu položil ruku na rameno. Podívali se na sebe. Matěj měl ve tváři zachmuřený výraz. Ještě nikdy jej takhle neviděl. Cítil z něj lítost, oba ale věděli, že slova jsou zbytečná. Jen dal Jindřichovi do ruky jakýsi papír a se slovy Možná se ti to nakonec bude hodit, odešel.  Jindřich rozbalil ruličku a zahlédl nadpis Instrukce pro brance. Sevřel papír v pěsti a zahleděl se na poničenou vesnici. Netušil, co ho čeká, ale jedno věděl jistě – nic již nebude jako dříve.


The Ultimate game

„Nejsem blázen!“ Toto prohlášení zopakoval Jakub už tolikrát, že by o tom nejspíš přesvědčil i mrtvolu, kterou by tím donutil vstát z hrobu, jen aby mu sdělila, že určitě není blázen a ať už jí nechá konečně na pokoji. Ne však jeho matku.

„Je to pro tvoje dobro,“ odvětila mu.
„To těžko. Jak to může bejt pro moje dobro, když se mi to evidentně nelíbí?“ Jakub věděl, že je to otázka ryze řečnická, jenže mu jaksi došly argumenty a kdesi uvnitř dobře chápal, že svádí marný boj.
„Ty víš, že to nedělám, abych tě nějak trápila. Myslím to dobře a uznej, že poslední dobou neznáš míru,“ pokračovala Jakubova máma s onou smrtící kombinací laskavosti a nátlaku, jak to uměla snad jen ona. „O nic nejde, je to jen pár sezení, ať víme, jak to řešit.“
Jakub neměl co říct. Věděl, že je v koutě.
„Jiná varianta už je pak jedině zakázat ti počítač…“
Moc pěkně. Proti této taktice, jež si nezadala s Machiavellim, bylo marné vzdorovat. Celou diskuzi tím definitivně rozsekla, zazdila a zatloukla posledním hřebíkem do Jakubovy snahy se tomu vyhnout. Nedalo se nic dělat – čekalo ho několik k smrti nudných sezení s psycholožkou.

Už první oťukávací setkání, jež předcházelo téhle „diskuzi“, jasně nastínilo směr, jakým se celé to martýrium bude ubírat: klasické rozpoznávání obrazců v podivně tvarovaných skvrnách; debata o vztahu k rodičům, kamarádům a samozřejmě počítačům, řešení otázky případné šikany atd. Připadal si jak u výslechu, pod drobnohledem. Cítil, jak je každé jeho slovo předmětem pečlivé analýzy a snahy najít v něm něco, co by jej pomohlo hodit do jedné z mnoha škatulek duševních chorob. Dopředu si myslel, že půjde o skrz na skrz úděsný zážitek, a jeho předtuchy byly beze zbytku naplněny. Ještě, že jsou to jen dvě hodiny týdně…

* * *

Musel na chvíli přestat hrát a jen se zadíval na tu dechberoucí scenérii. Jeho hrdina tam stál s mečem opřeným o zem a hleděl na věčně zelené pláně virtuálního království (čistě pro zajímavost – jmenovalo se Girrenth). S jeho havraními vlasy si pohrával vítr jako kočka s visícím provázkem a házel je ze strany na stranu. V dálce se proti zapadajícímu slunci rýsovala kostrbatá silueta hradu, za nímž jemně zvlněná krajina začínala stoupat a vytvářet pohoří oddělující dvě znesvářená království.

Byl to vlastně hrozný kýč a jako obraz by tento pohled uspěl leda na stěně čínské restaurace. Jenže celá ta atmosféra dýchala tak silným realismem, že se člověk mohl nechat snadno unést a získat pocit, že tam opravdu je. Mnoho jiných her již něco podobného umělo dříve – střídání dne a noci, kdy se lidé, zvěř i všelijaké nestvůry chovaly různě dle denní doby; dokonalá hra světla a stínu vtáhla oko hráče a promyšlená herní fyzika mu dala uvěřit, že se pohybuje ve skutečném, jen trochu jiném světě.

Tady se podařilo tvůrcům udělat zase další krok kupředu. Každý předmět reagoval na různé hráčovo zacházení s ním a možnosti interakce se jevily téměř neomezené. Zároveň perfektně fungoval model váha vs. síla, kdy jste si zkrátka pro nedostatek fyzických dispozic s některými objekty a mechanismy neměli šanci poradit sami, a musel vám tedy někdo pomoct. Klidně jste také mohli ulomit větev o velikosti dle úrovně vaší síly, a následně ji použít jako primitivní kyj či při dostatku bodů u schopnosti výroby zbraní, z ní vytesat třeba luk. Vývojáři snad mysleli na všechno a testeři museli být neuvěřitelně pečliví. Zaslouženě se z této hry rychle stal nejprodávanější titul.

* * *

V té době se zas a znovu emotivně řešilo téma dětí a dospívajících trávících spoustu času u počítačů a konzolí hraním násilných a stupidních her. Ani Jakub vůbec nepochyboval, že existují případy, kdy svou hráčskou vášeň někteří nedokázali kontrolovat a udržet v rozumných mezích. Někdo možná kromě školy přestal vycházet ven, jiný se zbláznil úplně a v amoku třeba i někoho zabil. To byl ten nejhorší případ, protože vždycky vyvolal vlnu vzrušených debat a rodiče se pak stávali opravdu nesnesitelnými.

Marně se to vždy snažil vysvětlovat. Že se nějaký magor odkázal na počítačovou hru poté, co někoho násilně sprovodil ze světa, přece neznamená, že za to může ta hra, když ji hrají další deseti- či statisíce dalších lidí, které by něco takového nikdy nenapadlo. U takových bláznů by mohly jako impuls k násilí fungovat televize, rádio, obraz či jen pro ně nevhodný pohled jiného člověka. Zakážeme tedy veškerá média nebo pro jistotu vůbec lidi? Jakub se v duchu zasmál. Je to celé směšné. V poslední době se navíc objevila spousta názorů a teorií, které už přesahovaly rámec reality a pohybovaly se spíše až v duchovních oblastech. Připomínalo to prehistorické teorie, že vám foťák zaznamenáním vašeho portrétu vezme duši. 21. století, a kam jsme se to dostali.

* * *

Po chvíli hraní narazil na tři bandity operující ve smíšených lesích tamější vrchoviny. Představovali jen letmé zpestření cesty, nicméně jeden se nakonec ukázal být vcelku schopný a sváděli spolu intenzívní souboj meč proti meči. V tu chvíli se Jakub plně soustředil na dění na monitoru. Periferní vidění se mu zúžilo, panenky rozšířily a tep vyskočil, jako běžícímu maratonci. Jednu věc si však uvědomil až po pár úderech – začala ho brnět pravá ruka. Pomyslel na nechvalně proslulý syndrom karpálního tunelu a na podivný pocit v zápěstí se soustředil čím dál více. Přišlo mu zajímavé, že jej ruka nebrní neustále, nýbrž pouze při vykrytí úderu protivníka či naopak. Jako kdyby měl joystick s vibracemi; přitom hrál na klasickém PC s klávesnicí a myší. Že by za to mohla spíš jeho hlava a domnělé pomatení smyslů, které se mu snaží rodiče ve spolupráci s psycholožkou předhazovat?

Konečně soupeře udolal. Následně chvíli čekal a sledoval, jak se bude jeho pravačka chovat, nicméně během pár vteřin brnění odeznělo. Chtěl pokračovat, ale zarazil se. Možná už má vážně dost a pro dnešek to stačilo. Vstal, podíval se z okna a po chvilkovém zadumání se mu na tváři objevil šibalský úsměv. Vrátil se k počítači a hru ukončil.

Nakonec se rozhodl vypnout celý počítač. Obrazovka před ním zhasla. Cítil se pyšně, svěže a nadmíru zdravě. Prej závislost; problém s rozeznáním virtuálního světa a reality… Jsem úplně v pohodě, řekl si. Vypnutí počítače mu vůbec nedělalo problém; žádná neuróza, žádný absťák. Prostě si usmyslel, že už to stačilo a nic víc k tomu nepotřeboval. Rodiče a jejich ustaranost, psychologové a jejich touha po odhalování skrytých stránek duše (třebaže neexistují). Vidíte? Zvládnu si sám hlídat, kdy mám dost, děkuju. Dokončil myšlenku, vstal a šel si udělat čaj.

* * *

Jestli by si dovedl představit, že se jednou z něčeho zblázní, byli to psychologové. Vždycky, když s onou jednou z nich má mít sezení, přepadne ho myšlenka předstírat třeba epileptický záchvat, mozkovou příhodu nebo srdeční arytmii, ale už na začátku usoudil, že by si tím asi situaci příliš nevylepšil. Jednou to zkoušel s obyčejnou a snadno předstíratelnou chřipkou, ale máma zůstávala naprosto neoblomná a striktní. Asi by jí bylo milejší, kdyby umřel s papírem, že není duševně chorý, než žil s cejchem blázna. Tak jako tak, další sezení měl zrovna za sebou a vůbec si nevyčítal, že se těší, až si odfrkne u compu.

Pravda, poslední dobou se mu zdálo hned několikrát o tom, jak hraje, respektive že je přímo ve hře a prožívá vše znovu. Občas má také po několikahodinovém hraní pocit, že zahlédl v kolemjdoucí NPC reálnou tvář svého spolužáka. Co je ještě vtipnější, párkrát naopak v davu lidí před školou periferním viděním zaznamenal obličej jedné z hlavních postav ze hry. Rodičům ani psycholožce by to asi moc vtipné nepřišlo, takže si to nechává pro sebe.

Když ale strávíte nesčetně hodin u jedné hry, je to celkem přirozené. Ve snech (a při intenzívním hraní zjevně i v bdění) vaše podvědomí přece zpracovává zážitky z předchozích dnů a nutno upřímně uznat, že příliš jiných zážitků poslední dobou vlastně nemá.

* * *

Uprostřed týdne se Jakub připletl před školou do nefalšované masové koulovačky. Vedl si vcelku dobře, ovšem v jednu chvíli se ocitl sám proti hned pěti dalším klukům. Lačně si jej měřili jako snadný terč, svírajíce v rukách své pečlivě uplácané ledovky. Natočil se k nim levým bokem a snažil se chránit si hlavu a větší část těla svým štítem. Skvělá taktika, jak ze středověké bojové příručky; měla však jednu vadu na kráse – Jakub samozřejmě žádný štít neměl. Nikdy ani žádný nevlastnil, tedy alespoň ne v reálném světě.

První koule ho trefila do krku a její zbytky sklouzly až tam, kam to bylo pod jeho trikem možné; další mu shodila čepici a zbylé zanechaly svůj obtisk na jeho levém boku. Nakonec jich přilétlo ještě pár dalších, když ostatní viděli, jak směšnou pózu Jakub zaujal.

Já už snad vážně cvokatim, přemítal. Co to mělo bejt, chtěl jsem se krejt štítem? Jako fakt? Cestu ze školy věnoval dumání nad celou tou situací. Tohle už bylo hodně na pováženou, má snad opravdu problém s rozpoznáním reality?

Na druhou stranu, jednal zkrátka instinktivně, a na jeho instinktech se hraní samozřejmě podepisuje. Díky tomu se mu ale také zcela nepochybně zlepšily reflexy a před oním koulovacím faux pas dokázal velmi mrštně několika koulím uskočit. Asi by si ale dnes přece jen měl dát pauzu, nebo alespoň nehrát tak dlouho.

Jo a určitě nešlo o žádnou šikanu – byla to normální hromadná koulovačka „všichni proti všem“, jen občas se vytvořily spontánní týmy, ale rozhodně nešlo o to, že by šli všichni po něm. Prostě obyčejná sranda, nic zákeřného, jen stál ve špatnou chvíli na špatném místě. To je celý.

* * *

Měl toho už plné zuby. Kvůli té stupidní psycholožce se teď neustále sebe-analyzuje a zkoumá kdejaké blbosti, které dělá, na něž myslí nebo se mu jen zdají ve snu. Cítil stále silněji, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, tedy pod svou příčetností.

Během pár dnů se mu opravdu začaly plést a splývat virtuální i „opravdová“ realita. Místo cesty do školy chtěl hned ze dveří domu naskočit na svého koně a cválat k nejbližší pevnosti; venku málem utrhl větev holé břízy, když měl pocit, že jej pronásleduje smečka vlků (ve skutečnosti pouze soused venčil své neškodné psy) a v třídním učiteli si čím dál více uvědomoval temného čaroděje, jehož by měl co nejdříve zlikvidovat. Ve hře se již několikrát obsáhle vybavoval s kamarády (přestože byla pouze single player!) o všemožných nesmyslech, jak to měli ve zvyku. Nebo se mu to alespoň zdálo. Nedokázal to určit.

Vinil z toho jednoznačně psycholožku, tou to všechno začalo. Donutila ho vsugerovat si, že je magor. Jeho kamarádi hrají také a neslyšel o tom, že by měli nějaké problémy. Sice zhruba ve stejné době začal hrát i onu hru, ale tam těžko může být souvislost, bez ohledu na to, co se o ní vypráví. Prý „pohlcuje duši“, heh. A jemu říkají, že je mimo.

Když se tedy chvíli zamyslel, uvědomil si, že své tři spolužáky již pár dní neviděl ve škole. Nejspíš to zatáhli, simulanti. Začali hrát ještě o něco dříve než on a rádi se mu vysmívali, jak je pozadu a jak mají už vyskillované své postavy. Ale nebyla to žádná šikana, prostě si ho dobírali, stejně jako si kolikrát on dobíral někoho z nich. Šlo jen o srandu a tímhle ono téma šikany v souvislosti s jeho psychikou snad můžeme konečně opustit.

* * *

Z neustávajícího toku myšlenek ho bolela hlava už dostatečně. Sedl ke spuštěné hře, aby zas na chvíli vypnul. Zrovna se nacházel v rozlehlém hvozdu, kterým si probil cestu přes vlčí smečky, dravé hmyzoidní bestie a hordy banditů. Co dělalo tuto hru rovněž tak přitažlivou a chytlavou, byla skutečnost, že i po několika dnech hraní vás stále dokázala překvapit svojí propracovaností. Po přebrodění potoka cítil vlhko v ponožkách a pohled na slunce, prosvítající korunami kouzelně rozvětvených stromů, jej vskutku nutil mžourat. Nacházel se již na konci hvozdu a světla přibývalo. Proklestil si cestu křovinami a ocitl se na rozkvetlé louce svažující se z blízkého holého kopce. Tady už jednou byl.

Zarazil ho svědivě – pálivý pocit na pravém předloktí. Podíval se dolů a uviděl tenkou krvavou linku táhnoucí se od zápěstí téměř až k lokti. On se škrábnul o křoví! To je až k nevíře. Úplně normálně má na ruce krvavý šrám z toho, jak se protahoval nějakými šípky, či co to bylo. Bodejť by mu pak reality nesplývaly, když tahle hra si se skutečností vůbec nezadá! Usmál se a obdivně kroutil hlavou. Napadlo ho zavolat jednomu ze simulujících kamarádů, jestli si toho také všiml. Alespoň zjistí, jak se mu podařilo takhle dlouho flákat doma.

Zmáčknul klávesu ESC, ale nic se nestalo. Zkusil to podruhé, potřetí… Ale místo menu viděl pouze svou levou ruku, jak před ním marně pohybuje nahoru a dolů s nataženým ukazovákem. Z hvozdu vyletělo hejno vran. Jakubovi se zastavil dech a zůstal nehybně zírat. Šáhl na svou poraněnou ruku, jež svírala jednoruční meč, a na prstech si rozetřel kapky krve. Pocítil pálení v ráně. Zalapal po dechu a spadl na zem, jak se mu v hrůze podlomily kolena. Všechno cítil – bolest, žár slunečních paprsků i vůni roztodivných květin, jež ho obklopovaly. Po chvíli se přinutil vstát a rozeběhl se klopýtavě k vrcholku kopce. Zachvátila ho panika. Štípal se, tloukl a ohmatával. Tohle se mu nemohlo zdát. Doběhl na vrchol a naskytla se mu dechberoucí scenérie.

Stál tam s mečem opřeným o zem a hleděl na věčně zelené pláně království Girrenthu. S jeho havraními vlasy si pohrával vítr jako kočka s visícím provázkem a házel je ze strany na stranu…


Pochodeň

Planeš nocí jak pochodeň emocí
po vzplanutí tou vážnou nemocí
zříkáš se veškeré pomoci

Chceš se hodit vlkům či se sám vlkem stát
rozvinout kolem sebe ostnatý drát
sám stát bez smeček a stád

Z hlavy svý snažíš se uniknout
před tou, co měla být tvou
zmateně tápeš temnotou

Míjíš odpadky jimiž se sám cítíš být
toužíš usnout a nikdy neprozřít
všechny ty myšlenky pohřbít

Přecházíš trčící koleje i mosty
zkrátka tolik příležitostí
osvobodit se od zlosti

Zaznělo ostré bití zvonů kostela
a před tebou tma se zhmotnila
do cesty dehet ti nalila

Zrovna když zatoužils‘ procitnout
tím sametem černým oděnou
krásou očarovala tě svou

Tajemná postava láká tě blíž
a přestože její oči nevidíš
slepě se do ní pohroužíš

Padáš s úlevou do jejího obětí
ona teď starosti vezme ti
a s tebou tmou poletí…
poletí


Interstellar – recenze

Jakmile jsem se dozvěděl, že jde do kin film od Nolana – navíc sci-fi – neváhal jsem. Jestli bych někomu věřil, že dokáže natočit něco, co by ve vás zanechalo alespoň stopu kulturního a oduševnělého zážitku, je to právě Christopher Nolan. V tomhle případě zanechává stopu takovou, jako by se po vás producíroval slon se Saturnem připevněným na zádech.

Interstellar

Interstellar

Ono to téma není nic extra originálního – umírající planeta a lidstvo nucené hledat její záchranu nebo cestu k jinému světu. Poslední dobou se to omílá s velkou oblibou, ale asi to odráží stoupající vědomí lidstva, že zřejmě nedokážeme poručit větru, dešti a že příroda nás možná nechala nabažit se jejích plodů, aby si jednou vše vzala krutě a nelítostně zpět.

A to se právě v Interstellaru děje. Planeta z ve filmu nevysvětleného důvodu přestává být úrodná, všude je prach a písečné bouře lidem notně ztěžují život. Každý se snaží přežít, jak může. Nejvíce nedostatkové jsou potraviny, takže i bývalý inženýr a pilot Cooper musel nechat svého povolání a dát se na farmaření. Na farmě se ale začne cosi dít a jistá paranormální anomálie jej i s dcerou dovede do tajné základny, kde se skrytě přežívající organizace NASA v čele s profesorem Brandem snaží najít způsob, jak lidstvo zachránit. Že odpověď leží daleko ve vesmíru netřeba dlouze hádat. Díky svým bezkonkurenčním zkušenostem je Cooper požádán o účast na misi (otázka je, proč si ho nenašli už dříve) do červí díry, kterou kdosi výše vyvinutý umístil k Saturnu, asi ve snaze lidem pomoct. Dcera Murph, byť jinak nadšená do vědy, z otcovy mise zrovna nadšená není, a to ještě netuší, že se (byť jí to slibuje) sotva někdy vrátí… Dále netřeba pokračovat, tenhle snímek je potřeba vidět – zvláště v kině je dojem hodně intenzivní.

o-INTERSTELLAR-TV-SPOTS-facebook

Film je hlavně o třech postavách – otci a pilotovi Cooperovi, jeho dceři Murph a kolegyni na vesmírné misi, doktorce Brandové. Nutno říci, že na hereckých výkonech film postaven určitě není, což je ale jedině dobře. Přílišné emotivní scény a výlevy by spíše rušily, přesto všichni herci velmi dobře podali ono soužení a tísnivý pocit izolace daleko v jiné galaxii a s časem ubíhajícím úplně jinak než jejich blízkým tady na Zemi.

Nolan dokázal perfektně skloubit velkolepost vesmírné výpravy a snahy o záchranu lidstva s lidským rozměrem a individuálními osudy, aniž by se o jednom či druhém dalo říci, že tvoří pouhou stafáž, aby film jen získal sociálnější rozměr. Ne, tady jsou obě stránky vyvážené, prolínají se a vhodně doplňují.

interstellar-banner

Trochu nepatřičně na mě působil jen Matt Damon, resp. jeho postava doktora Manna. Herecky toho příliš k vytýkání není, i když samozřejmě postava, která stráví na plátně jen pár minut, nutně působí vcelku ploše. Doktor Mann – i přes pochopitelně podané zoufalství plodící šílené činy – jedná z mého pohledu ale až příliš mimo smysly a přišlo mi, že má dodat ději hlavně trochu víc akce a napětí a plní jistou samoúčelovou úlohu. Nejde ale o výstřelek, který by mohl celkový dojem jakkoli pokazit.

K vizuální stránce nezbývá než uznat, že takový pohled do vesmíru nám dosud žádným filmem nebyl nabídnut. A troufám si to napsat i bez toho aniž bych viděl všechny, které se o to pokoušely. Nolan si jak vizuálně, tak zvukově s velkou chutí pohrává s minimalismem, a při tom nechává vyniknout hrozivou krásu a velikost vesmíru. Přestože je ve filmu spousta záběrů, při nichž je úplné ticho (ani otřepaný tlukot srdce se nekoná), nikdy se nedají označit za výplň a nenudí, naopak nechají diváka snad i s lehkou fascinací sledovat dechberoucí obrazy nekonečné mezihvězdné prázdnoty.

o-INTERSTELLAR-TRAILER-facebook

Na čem si dali tvůrci hodně záležet, je právě ona realističnost. Snadno získáte pocit, že právě takhle by to vypadalo, nebo možná i bude jednou vypadat ve skutečnosti. S tím souvisí i poctivá snaha o soulad zejména s teorií relativity, ale např. také s teoriemi o vícero rozměrů a teoretickou fyzikou vůbec. Člověk znalý by se u tohohle snímku neměl cítit nijak pohoršeně či pobaveně, přičemž i laikovi by občasné teoretické rozhovory, jež vedou členové posádky, i na Zemi sedící velení, měly dávat hlavu a patu. Vůbec tedy nemůžeme srovnávat Interstellar se Star Trekem apod., tady jde více o vědu než fikci. A to je na něm tolik osvěžující a poutavé.

Interstellar patří mezi ty filmy, které vás nechají po jejich shlédnutí ještě chvíli mlčky sedět a vstřebávat všechny ty dojmy, které na vás navalil. Člověk sotva unikne více či méně dlouhému zamyšlení, ke kterému ho ty necelé 3 hodiny nenuceně vybízí. Tenhle snímek je za mě jasný adept na Oskara a můžu ho jedině doporučit.


Pouť

Neznalý, nevinný plouží se

s pohledem upřeným na nebe

Tvář zkoušenou bodavým větrem

Vydal se na cestu za matným světlem

 

Se znamením vypáleným na čele

Kráčeje zlehka, až vesele

V zorném poli zří milou svou

Doufá, že se zas obejmou

 

Když nocí pustinou klopýtá

předivo života rozplétá

Naráží na muže se zrny

sází tam bludné kořeny

 

Až jednou zdroj světla nalezne

zakřičí z plna plic vítězně

I když bouře nad ním přetrvá

Pláště již nebude potřeba

 

Klidný a smířený kráčí tmou

Pod vyklenutou oblohou

Vítr ho šlehá do tváře

než mu zas cestu ukáže