Návrat

Kraj se zvolna nořil do ticha. Zlatavá záře již mizela i z těch nejvyšších vrcholů vzdálených hor a ustupovala namodralému šeru. Údolí zaplnily zvlněné závoje kouřů, linoucí se ze zapadlých vesniček místní členité pahorkatiny a četné vrchy klidně stály, nechávaje se jimi ovíjet. Klidný dojem narušovala jen silueta jezdce na koni, vynořivší se na jednom z nich. Zastavil. Jeho povlávající tmavý plášť vytvářel kontrast s náhle strnulou postavou. Hleděl před sebe na cestu svažující se do malého údolíčka, z něhož prudce vystupoval zastavěný kopec.

 

Šedá kamenná masa hradu na jeho vrcholku přísně shlížela na selská stavení pod ním a jeho čtyři věže svítily čerstvě zapálenými hlídkovými ohni, jež odhalovaly siluety postávajících vojáků. Hrad působil stroze, jakoby se jeho vývoj zastavil již před dávnými časy. Jen kámen, občasný trám a malá okna. Drsný vzhled odrážel povahu celého kraje. Jezdec to tu dobře znal. Jakkoli se tomu vzpíral, byla to jeho domovina.

 

*          *          *

 

K roubenému domu se šouravě blížil vesničan ve hnojem zašpiněných kalhotách. Jeho chůze prozrazovala snad dávné zranění, oblečení zas příslušnost k chudému rolnickému stavu. S námahou vstoupil do tmavé chodbičky oddělující hlavní místnost od spižírny. Se zavřením vchodových dveří zmizel tenký pruh matného venkovního světla. Ucítil pevný stisk ruky na ramenou. Chtěl vykřiknout, ale nestihl to. Druhá ruka mu zakryla ústa. Ze tmy se ozvalo tiché Šššš

 

„Liene, Liene,“ šeptal neznámý hlas, „jsi to ty?“

Muž váhavě zakýval hlavou.

„To jsem já, Yreven. Pamatuješ si na mě?“

 

Stisk povolil a Lien konečně mohl rozžhnout petrolejku na stěně. Cizince v plášti nepoznával, ale ten hlas… Zadíval se důkladněji. Tmavé oči shlížející na něj z hranatého zarostlého obličeje neomylně patřily jeho dávnému příteli. Jeho protějšek se pousmál. Také on si byl jistý, že se nezmýlil. Blonďaté rozcuchané vlasy a z ušmudlaných tváří vystupující výrazné lícní kosti jasně prozrazovaly pána domu.

 

Lien se konečně dokázal nadechnout.

„Yrevene! Co tady k sakru…“ zarazil se. „To je teď jedno, pojďme rychle dál, než nás někdo uslyší.“

 

Vešli do vedlejší místnosti s vysokým stropem protkaným hrubě opracovanými trámy. V rohu u krbu zrovna drobná tmavovláska připravovala večeři. Malá, asi šestiletá dívenka s baculatými tvářičkami a blonďatými loknami, se jí nešikovně motala pod nohama. Když uviděla neznámého muže, schovala se matce za sukni. Lien ani nepozdravil a začal rychle zavírat okenice.

„Matyldo, pamatuješ si na Yrevena?“

 

Všichni tři si na sebe dobře pamatovali; ve svých dětských letech patřili mezi nejlepší přátele. Matylda se s hostem váhavě přivítala a vrátila se k vaření, s dcerkou stále nepouštějící její sukni. Yreven si sundal plášť – teprve teď se na jeho zádech odhalil čistý, jako zrcadlo lesklý trojúhelníkovitý štít, do té chvíle dokonale schovaný. Odložil jej k lavici a pečlivě pláštěm zakryl. Pak usedl.

 

„Snad nevadí, že vás takhle ruším?“

„Nesmysl,“ odvětil okamžitě hostitel, hekticky pobíhající po místnosti. „Akorát ten způsob sis mohl odpustit, málem jsem si nadělal do kalhot.“

Cosi zašeptal své ženě, načež se také posadil ke stolu.

 

„Kde ses tady vzal, po takový době?“

„Měl jsem cestu kolem. Poprvé po té dlouhé době. A zvědavost mi nedala.“

„Aha, tak to jsi teda docela riskoval, pro tu tvojí zvědavost.“

Yreven mávnul lhostejně rukou a stočil řeč.

„Potkal jsem cestou pár lidí. Vypadali strhaně. Nemluvili, jen se sklopenými zraky prošli. Zdá se mi to, nebo tu vládne poněkud zachmuřená atmosféra?“

„Víš jistě, že tě nikdo nepoznal?“

„O tom pochybuju. Však i ty ses musel dobře zadívat, aby sis vzpomněl,“ usmál se. „A oni? Sotva si mě přes tu svojí zasmušilost všimli; stráže jsem viděl jenom z dálky.“

„To je dobře,“ řekl s úlevou přítel. „Dlouho jsi tu nebyl, Yrevene. Věci se zhoršily.“

„To ještě jde?“

„Pravda, po tom, co jsi zmizel, tu bylo horko, hodně horko. Tekla krev. Však to ty musíš sám dobře vědět.“

Yreven nepřitakal, jen dále s kamennou tváří poslouchal.

„Jenže pak došlo taky k postupnýmu… utužování.“

„Co se stalo?“

„No co… začali nás hlídat, kontrolovat a tvrdě trestat za jakýkoli projev neposlušnosti.“ Všiml si Yrevenova tázavého výrazu a rychle pokračoval. „Ano, říkám začali, protože jsou dva. Jakmile se jim zhroutil ten plán s pěstováním oddaných čarodějů, semkli se jako manželé. Baron Nyvirk, hradní pán, vrchní soudce a zkurvysyn, dál kontroloval zdejší kraj, jen místo dorůstajících čarodějů pro svoje záměry využil toho, kdo je cvičil – Awendala. Společně pak sevřeli celý okolí do železný pěsti a začali, no, fungovat. Nyvirk krok po kroku zpřísnil režim – přibylo vojáků v podhradí, stoupaly daně a ani jsme se nenadáli, a stali se z nás jenom hosté ve vlastních domech.“

 

Matylda mlčky před oba vložila talíř s hustou dýňovou polévkou. Část vlasů jí vyklouzla z culíku. Také ona působila strhaně. Lien pokynul na ni hledícímu Yrevenovi, aby se pustil do jídla, a pokračoval.

„Pak už se daně nezvyšovaly. Všechno sklidil Nyvirk a my zůstali odkázaní na příděly. Jenže to nebylo to nejhorší.“

Lien se ohlédl a zkontroloval pohledem okenice, zda jsou opravdu pečlivě zavřené. „Ten druhej parchant, Awendal, si náležitě užíval svoje vyšší postavení a nový úkoly. Jednou za čas někdo z vesničanů zmizel. Beze stopy, bez příčiny. Časem nám začalo bejt jasný, odkud vítr vane. Většinou jsme je už nikdy neviděli; jen občas se někteří objevili, stejně náhle, jako před tím zmizeli.“

Naklonil se a dramaticky změnil hlas.

„Jenže to nebyli oni. Na těle bys žádnou změnu nepozoroval, ale jinak…“ opřel se opět lhostejně. „Nevíme, co s nimi udělal, jejich mysl ale tu lidskou už zrovna moc nepřipomínala.“

 

Venku mezitím padla čirá tma a vsí se rozhostilo ticho, přerušované jen občasnými kroky procházejících hlídek. Pokaždé, když se přiblížily, Lien významně přerušil rozhovor a pečlivě naslouchal.

 

„Co někdo z vnějšku, nezkoušeli jste pro někoho poslat?“ vyptával se host mezi usrkáváním ze lžíce. „Po kraji se potuluje spousta dobrodruhů, co by se za obstojnou sumu na vaše problémy ochotně podívali.“

„Jistě. Zkoušeli jsme to, před pár lety. Byli jsme tehdy ještě naivní. Co myslíš, že se stalo? Přišli na to. Ukázalo se, že hlídaj všechny cesty a kontrolujou každého, kdo se na nich pohybuje.“ V Lienově tváři se zračilo znechucení. „Ani po mě nechtěj, abych ti vyprávěl, jak to s tím poslem dopadlo. Udělali z něj odstrašující příklad, padly nějaký další tresty a po tom už nikoho ani nenapadlo se o něco podobnýho pokoušet.“

 

Oba si řádně přihnuli z přistavených keramických džbánků, zatímco Matylda v rohu místnosti uspávala malou, broukajíc jí známou ukolébavku.

„Takže ano, Yrevene, pokoušeli jsme se. Ale brzo jsme pochopili, že nám není pomoci. A víš, co bylo posledním hřebíkem do rakve těch našich snah? Ještě jednou jsme se tehdy přece jen odvážili, složili zbytky úspor a vyslali našeho člověka pro pomoc. Vyrazil nad ránem, proplížil se lesy a dostal se přes hlídku. Pěšky došel do nejbližšího města Aldenu – znáš to tam sám dobře; chodil po hospodách a rozdal kopie našeho dopisu několika jednotlivcům i partičkám těch, jak říkáš, dobrodruhů. Jenže jakmile zjistili, o co se jedná, polovina okamžitě odřekla, že do toho nejdou, že je to jasná sebevražda. Další, zpravidla mladší a míň zkušený, o to projevili zájem. Když ale víc prozkoumali terén – a to se dokonce tři, čtyři odvážili přijet v přestrojení za kupce až do podhradí – dali od toho taky ruce pryč. Prej to představovalo moc velký riziko, začaly je bolet záda, náhle trpěli zoufalým nedostatkem šípů… Někteří rovnou přiznali, že je to prostě nad jejich síly.“

Lien se zarazil a upřeně se zahleděl na desku stolu.

„Ne, Yrevene,“ promluvil do ticha, „nám nikdo nepomůže, a my se s tím smířili. Tedy aspoň navenek. Hluboko uvnitř nás pořád vře zlost a nenávist vůči baronovi i čarodějovi.“

 

Noc pokročila a společně s dcerou usnula i Matylda. Piva ve džbánu docházelo, jejich rozhovor ale stále bez konce kroužil kolem čehosi, co se jeden i druhý zatím zdráhal vyslovit.

„Přijde mi sotva uvěřitelné, že by se tohle mohlo někomu povést,“ dumal nahlas Yreven. „Nejsou tu žádné hradby ani ploty. Jak by vás tu mohli takhle držet?“

„Máš štěstí, že se ti podařilo nepozorovaně projít. Dneska už nás tolik nehlídaj, a když, tak hlavně ty, co jdou ven.“ Lien se opět naklonil, jako by svému příteli říkal něco důvěrného. „Abys mě dobře pochopil, nejsme úplně odříznutý od světa. Aspoň ne fyzicky. Jezdí sem kupci, zásobovači a všelijací šmelináři. Jenže odsud pustí bez větších problémů jen prověřené posluhovače. Já bych neprojel. Kdybych se o to jenom pokusil, zatraceně bych riskoval, že mě chytí, nebo jen zjistí, že tu nejsem; a já bych sotva mohl najít vhodnej důvod, proč jsem se vzdálil. Byl bych rád, když by mě jen kopanci doprovodili zpátky do podhradí. Ale jak říkám, hlídek už není tolik. Není to potřeba. Po těch letech jsme totiž ztratili naději. Nikdo se už nepokouší o útěk, nevoláme o pomoc. Jenom se snažíme žít, jak to jde a dusíme v sobě tu zlost a touhu po svobodě.“

Yreven přikývl, ale nic neřekl.

 

„Chápu, že jsi nepřijel kvůli tomu,“ prorazil chvíli mlčení Lien, již v mírně podnapilém stavu. „Nedoufáme v žádnýho hrdinu, zachránce, který to tu za nás všechno vyřeší. Na druhou stranu,“ doloval ze sebe, „ty bys mohl… umíš přece-“

„Ne,“ přerušil ho host. „S tím jsem skončil, jednou pro vždycky. Odhadl jsi správně, nechci se tu do ničeho plést. Není to moje věc.“

„A co tvoji rodiče? To taky nebyla tvoje věc?“ neudržel se Lien a opřel se dlaněmi o desku stolu.

Yreven neodpověděl, jen sebou neznatelně škubl.

„Promiň, já vím. Nechci ti to vyčítat a asi by to k tomu stejně dospělo,“ ztěžka vydechl, „ale po tvém zmizení nám nastaly vážně těžký časy. Přesto, neměl jsi tehdy moc na výběr. Teď ale máš. Neláká tě s tím něco udělat? Už jenom kvůli pomstě!“

„Liene.“

„Ano?“

„Víš, nebyl jsem k tobě tak úplně upřímný. Důvod mojí přítomnosti tady není jen, že jsem projížděl kolem a sešel z cesty ze zvědavosti. I když jsem se tomu po léta vyhýbal, okolnosti mě… přiměly vrátit se.“

 

*          *          *

 

„Kniha? Tolik potíží jen pro obyčejnou knihu?“ vyhrkl Lien.

„Ne obyčejnou. Na cestách jsem se naučil, že list papíru může mít větší cenu než hrst diamantů nebo pytel zlata. Informace, návody a zaříkadla jsou artiklem, pro nějž se krade, přepadává, vraždí… a draze platí.“

„Aha, tak o to jde. Necháš se najímat a na zakázku získáváš různý věci různými způsoby, za tučnej obnos peněz.“

„Ne tak docela,“ odvětil Yreven klidně. „Totiž ano, živím se tím, ale většinou se nenechám najímat. Někdy si třeba se skupinou dalších dobrodruhů došlápneme na bandu lapků a hrdlořezů, abychom za ne zas tak velký obnos pomohli nájezdy souženému kraji. Jindy se ke mně donese, že někdo hledá určitý předmět, který má pro něj velkou hodnotu a štědře odmění kohokoli, kdo mu jej přinese. A právě to je případ i téhle knihy.“

„Stejně nedokážu pochopit, že ti stálo za to vydat se kvůli tomu sem. Sem! Po tom, cos tu způsobil.“

Yreven snad vůbec poprvé dal najevo nejistotu.

„Já… Váhal jsem. Dlouho jsem váhal. Ale odměna je vysoká a říkal jsem si,“ pozastavil se, „že je možná čas čelit těm stínům minulosti. Čelit svým rozhodnutím a jejich následkům. Jakoby mě to volalo.“

Lien jej sledoval a tentokrát to byl on, kdo mlčel. Ale již chápal, rozuměl svému příteli. A to přesto, že mu neříkal tak úplně pravdu.

 

„Předpokládám, že mi to neříkáš jen tak?“

„Ne, jen tak bych to neříkal, a už vůbec ne kdekomu.“ Yrevenovi se opět vrátil sebejistě klidný výraz a zahleděl se na svého protějška upřeným, jako dýka ostrým pohledem. „Vyhledal jsem tě jako starého přítele, kterého jsem chtěl po letech zase vidět, ale i proto, abych tě požádal o pomoc. Vyznám se tu, zvlášť uvnitř hradu. Neorientuju se ale v místním režimu, systému stráží… Potřebuju někoho, kdo by mě dostal dovnitř, nebo mi alespoň poradil jak.“

Lien neodpovídal, jen opět upřeně hleděl na desku stolu. Se stoupající vážností konverzace vyprchávaly z obou náznaky opilosti.

 

„Chápu, že budeš chtít výměnou něco ode mě. Vlastně bych si sám připadal nejapně, kdybych tě žádal, a sám tvojí prosbu odmítal. Nabízím ti tedy toto: až budu v hradu, udělám, co bude v mých silách, abych vás alespoň jednoho z té dvojice zbavil nebo způsobil nezanedbatelné škody, hlavně čarodějovi s těmi jeho experimenty. Pochop ale, že to není to hlavní, proč tu jsem. Pokud by šlo do tuhého… Nepoložím za to život.“

 

Noc se přiblížila k ránu a stejně jako v ohništi žhavě doutnala poslední polínka, ve džbánu při dolévání začvachtala zbývající loužička piva. Seděli mlčky, takřka bez hnutí. Yrevenova mysl mu předhazovala, že rozhovor zašel příliš daleko a vymkl se mu z rukou, zatímco Lien stále jen strnule seděl a přemítal.

 

„Dobrá, pomůžu ti,“ vypravil ze sebe po chvíli dumání. „Je to velký nebezpečí, ale…“ nadechl se, „něco prostě ještě musíme zkusit.“

Yreven souhlasně pokýval, nespouštěje z přítele oči.

„Jen mi něco slib. Kdyby se to podělalo…“

„Ne,“ přerušil ho. “Nic se ti nestane, ať se děje, co se děje. Jenom mi ukážeš kudy kam a řekneš co a jak. Nijak se do toho zapojovat nebudeš, je to jen moje věc.“

Lien neprotestoval. Jen si promnul zarostlou bradu.

„Nejspíš bych tě dokázal do hradu nepozorovaně dostat. Teď už je ale pozdě na nějaký plánování,“ položil na stůl dopitý korbel. „Vyspíme se, a ráno vymyslíme, co se dá dělat. Seš mým hostem.“

 

*          *          *

 

Rány. Zprvu tlumeně znějící přes ospalé vnímání, nořící se do snění a vytrhávající ze spánku. Se zbystřujícím se sluchem se od sebe jasněji začaly odlišovat zvuky hlasitého bouchání na dveře, přešlapování několikerých párů nohou a frkání koní. Yreven otevřel oči, ušklíbl se a pomalu vstal. Dveře jeho místnosti náhle rozrazil rozrušený Lien, zastižený doslova v nedbalkách.

„Ví o tobě! Jsme v prdeli!“

Velmi ho zarazila hostova reakce. Žádná totiž nenastala. Pouze vstal a s nepochopitelným klidem si navlékal svůj postroj a připásával meč.

 

„Otevři, jménem našeho pána Nyvirka! Víme, koho ukrýváš, Liene Zibrovyku!“ ozval se velitelský hlas zpoza vchodových dveří.

Ruch venku sílil, jak se na drama slibující událost přicházeli dívat zvědaví vesničané.

„Nebudu to opakovat, máte možnost vzdát se dobrovolně, v opačném případě si pro vás dojdeme za použití nás-“

Dveře se otevřely. Lien klopýtavě vyběhl se zdviženýma rukama. Veškeré náznaky statečnosti z něj vyprchaly společně s alkoholovým opojením. Yreven vyšel vzápětí, akorát ve chvíli, kdy jeden ze tří vojáků, oblečených v lehké zbroji, chystal provaz pro spoutání jeho klečícího přítele. Hleděl na ně klidným, upřeným pohledem, rukou svíraje hrušku svého zatím zasunutého meče.

 

„Tak,“ promluvil do nastalého ticha, „tady mě máte. Proč svazujete nevinného vesničana, nejsem snad sám dostatečně hodnotný úlovek?“

Velitel, vypadající spíše jako hospodský ranař, se na něj podíval zlým, a současně chladným pohledem.

„Máme své rozkazy. A tenhle tady je nevinnej asi jako zloděj s rukou v cizí kapse.“

Nemělo to cenu. Yreven věděl, že strážní neodejdou bez něj, ani Liena.

 

Voják s velitelem vykročili a začali jej dlouhým obchvatem obcházet. Ozvalo se zazvonění čtyř čepelí naráz tasených mečů. Kapitán mu vyšel vstříc. Náhle přiskočil. Yreven neměl problém jeho rádoby překvapivý výpad vykrýt. Přešlápl, zatočil čepelí a s půlobratem jej silně kopl do kyčle, aby mohl rychle vykrýt pokus bližšího ze strážných. Střecha, odražení a rána hruškou meče do čela vyvedla nezkušeného vojína z rovnováhy.

 

„Yrevene!“ vykřikl jeho dosud nesvázaný přítel. „Vykašli se na to, děláš to jenom horší, vzdej-“

Přerušila jej rána do spánku, pod níž se zhroutil na zem. Za ním stojící druhý z vojáků jej zkontroloval pohledem, zda by snad ještě nechtěl klást odpor. Yreven zaklel a rozeběhl se. Do cesty mu vstoupil opět velitel stráže, tentokrát se ale musel bránit. Sek odspodu přes hruď jen tak tak vykryl kvapným blokem, až se mu čepel meče nekontrolovatelně vymrštila nad rameno.

 

Voják vedle na zemi ležícího Liena zaujal bojový postoj. V očích se mu zrcadlila nejistota tváří v tvář rozběsněnému protivníkovi. Blížící se muž naznačil úder shora, nakonec ale prudce zakroužil čepelí, uhnul a sekem do soupeřova meče z druhé strany si odkryl jeho nechráněné torzo. Další sek mířil právě do těchto míst. Vojín padl na záda a se zachroptěním se zmítal na prašné zemi. Ve stejnou chvíli zaútočil dobíhající druhý strážný, tentokrát bodnutím do prsou. Yreven uskočil a s drobnou piruetou sekl po jeho pase. Neúspěšně. Věděl, že za ním se pohybuje velitel, otočku ale již nedokončil. Úder do hlavy, tupá bolest, tma. Více si nepamatoval.

 

*          *          *

 

Probudila jej bolest. Jeho temeno jí pulzovalo ve vlnách jako zdivočelé moře a oživovalo vzpomínky na poslední události. Přidával se k ní sílící tlak a pálení v zápěstí. Poznal, že jej svazují k židli, na níž seděl. Pozvedl hlavu. Jako první si všiml svých věcí – meč, lehká zbroj z tvrzené kůže, oblečení a hlavně štít ležící na desce masivního dubového stolu pod velkým, na tři části rozděleným oknem. Postavu čaroděje zaznamenal až koutkem oka. Oblečený v sytě rudém lesklém plášti se zlatavě žlutým ornamentálním prošíváním, postával u jednoho z regálů knihovny, obklopujících téměř celou místnost. Předstíral, že se upřeně zajímá o jeho štít. Vězeň se na něj nepodíval, jen zůstal zírat na stůl před sebou.

 

„Čumí nějak tupě, pane. My vám ho probereme,“ řekl podsaditý hromotluk s jizvou přes kulatou bradu a vrazil mu pěstí do tváře. Yreven zatnul zuby a vrátil se do původní polohy.

„Běžte,“ pokynul muž v červeném strážným, aniž by spustil zrak ze štítu.

Poslechli okamžitě a beze slov. Dveře zaklaply a vzdalující se kroky dávaly tušit, že čaroděj si nepřeje být za žádných okolností rušen. Yreven se na něj konečně krátce úkosem podíval. Viděl, jak se usmívá.

„Takže jsi sem přišel dokončit, co jsi začal,“ vypravil náhle.

Yreven neodpověděl.

 

„A víš co? Vůbec mě to nepřekvapuje. Nikdo jiný by takovou drzost neměl.“

Awendal si stoupl přímo před něj a prohlížel si jej hloubavým zrakem svých smaragdově zelených očí, zasazených do protáhlého špičatého obličeje.

„Přijde mi ale divné,“ pokračoval, „že bys sem snad přišel z nějaké vyšší pohnutky, na to jsi moc velký sobec. Že by pomsta? Ale po takové době, navíc když jsi to z velké části zapříčinil sám… Proč jsi tady? Mluv!“

Spoutaný pozvedl hlavu a zabodl do mága svůj zrak. A také se usmál.

„Abych dokončil, co jsem začal.“

 

Čaroděj jej náhle magicky sevřel pouhým pohledem.

„Nemám čas na tyhle nesmysly,“ procedil skrze zuby na již výhružně zamračené tváři. „Co jsi s tím udělal? Kam jsi to schoval?“

Vězeň dále udržoval svůj upřený výraz i mírný úsměv, jakkoli to bylo stále obtížnější. Jeho pozice se mu ani trochu nelíbila. Do této místnosti se sice celou tu dobu toužil dostat, avšak rozhodně ne tímto způsobem.

„Všechno jsi zničil! Způsobil jsi takové škody, že nám stálo za to hledat tě až na okraji světa, a teď máš odvahu se tady sám ukázat?“ S mírně rozpaženýma rukama zesiloval svůj čarovný stisk.

 

Yreven cítil, jak mu tělem projíždí energie jako spalující žár a krev se mu div nezačíná vařit. Před očima se mu rozprostíral stále jasnější závoj oslepující rudé záře. Věděl, že má jen pár vteřin na to, aby alespoň zkusil něco udělat a dostal se čarodějovi ze spárů.

 

Nechtěl. Zařekl se, že už to nikdy neudělá. Nikdy, opravdu nikdy nepoužije magii a nevyřkne jediné zaklínadlo. I kdyby tím měl někomu pomoci. Ale teď mu nic jiného nezbývá! Ne, nemůže… Zakázal si to. Tlak sílil, stejně tak žár uvnitř těla. Za chvíli zemře, nebo ztratí vědomí. Musel se rozhodnout. Nevydrží to. Zatnul pěsti v odporu, nasměroval energii a z posledních sil vykřikl důkladně artikulované zaklínadlo.

 

Záblesk. Místnost ozářilo jasné purpurové světlo, jak se setkaly dva silné proudy proti sobě jdoucí magické energie. Zvuk ale jakoby náhle přestal existovat. Implozivní tlaková vlna stáhla veškeré slyšitelné vlnění do sebe hned, jakmile první náraz odhodil oba protivníky na deset sáhů od sebe. Čaroděj narazil do regálu a zasypán několika knihami ztratil vědomí. Yreven přistál i se židlí na zdi vedle vstupních dveří. Náraz mu na malou chvíli vyrazil dech. Židle se rozletěla na několik kousků, uvolňujíc vězně z připoutání. Dusivě kašlal, ale jak magické sevření povolilo, začala se mu vracet síla.

 

Rozeběhl se, a přestože původně natahoval paži za mečem, nakonec kvapně uchopil štít, aby se mohl krýt před silným energetickým výbojem vyslaným náhle a nepřirozeně prudce se postavivším Awendalem. Jakkoli mág vložil do kouzla spoustu síly, štít ji veškerou odrazil do dřevěného, ručně vyřezávaného stropu, do nějž udělal očouzenou díru, dobrého sáhu v průměru. Rychlostí blesku se meč ocitl ze stolu v Yrevenově ruce.

 

Čaroděj, viditelně překvapený, rychle vyrazil ke dveřím. Potřeboval nutně získat čas na akumulaci energie pro další zaklínadlo a vyhnout se nepřítelově útoku. Yreven se odrazil a sekl čarodějovi po nohách, když opsal čepelí spodní půlkruh. Ozval se bolestivý výkřik a Awendal upadl na křeslo před ním. Povalil jej, skutálel se na podlahu a chytil si se zkřivenými ústy lýtko pravé nohy.

„Zrádče! Kryso!“ zasoptěl. „Chceš vědět, co jsme udělali s tvými rodiči? Skončíš stejně.“

Yreven vykročil, nevnímal jej. Špičkou čepele soustředěně mířil na klejícího mága. Jediný výpad zbýval pro rychlé ukončení souboje. Awendal náhle přerušil své bolestivé hekání a zabodl pohled do svého soupeře. Překvapil jej. Sebral poslední síly a vypustil kletbu, jež sice nebyla dost silná na jeho zlikvidování, i tak ale dokázala nepřipravenému Yrevenovi vyrazit štít i meč z rukou a odhodit jej na druhý konec místnosti. Čaroděj vstal a belhal se k němu tak rychle, jak mu zraněná noha umožňovala. Zvedl ruce pro vyřčení smrtícího zaklínadla. Oči mu zableskly, Yrevenovi taktéž. Promítla se mu v nich minulost. Ta, kterou se snažil vytlačit, zapomenout. Ta, v níž je ovládán, zaslepen a zotročen. Ta, v níž umí používat magii jako nikdo jiný z čarodějových učňů.

 

Zakřičel. Krátce, hlasitě, nikoli ale bezhlavě. Jednoslovný výkřik v sobě ukrýval mocné kouzlo, mobilizující sílu ohnivých elementálů. Z rohů místnosti se v mžiku zformovaly jasné plameny nabalující se na ohnivou kouli, tvořenou směsí zapáleného vzduchu a tekuté hmoty, připomínající lávu. Vše se odehrálo tak rychle, že jeho protivník neměl šanci se zbytky svých sil na kouzlo jakkoli reagovat. Koule se vymrštila jeho směrem. Čarodějův výkřik prorazil hučením rozpálené masy. Pak zmizel. Jeho tělesná schránka se vypařila okamžitě po styku s ohnivou koulí. Tím to však nekončilo. Impulzivně vypuštěná žhavá hmota pokračovala v pohybu dále za mágovu pozici a narazila do zdi. Rozplynula se, zanechávajíc za sebou spáleniště a několik plamenných jazyků zaplavujících místnost.

 

Yreven se zhluboka nadechl. Nezbývalo moc času, hlukem přivolané stráže musí dorazit každou chvíli. Naštěstí si dobře pamatoval, ve kterém regálu knihu hledat. Zůstala nepoškozena. Nápis na ní byl sotva čitelný, kůže ošoupaná a sešlá. Význam slov ukrytých ve zvláštním písmu by rozluštil jen málokdo. Yreven však věděl. Znal ten jazyk, tajnou řeč kruhu čarodějů, říkajících si Warizaki. Dávno zašlé uskupení; což se ovšem nedalo říci o síle jimi objevených magických formulí. Zabalil knihu do kusu látky vězeňského ošacení a rychle posbíral a navlékl své věci ze stolu. Stihl také ještě zamknout západku v bytelném dveřním zámku. Kouzlem. Teď už je to stejně jedno.

 

Plameny hodovaly na starých dubových policích, po nichž přeskakovaly a plazily se jako rozdráždění hadi. Strop se halil do dýmového oblaku a v místnosti začalo být nebytelno. Řinčení halaparten a vzrušené pokřiky vojáků za dveřmi ještě zkracovaly čas na útěk; ve prospěch mu však hrála dobrá znalost zdejšího prostředí. Střelhbitě nahmatal knihu se sytě rudou vazbou a zatáhl. Regál po jeho pravici se s klapnutím pohnul a odhalil nevelký otvor v kamenné stěně. Vběhl do něj, vrátil regál do původní polohy a nechal žárem spalovanou místnost i s dobývajícími se vojáky za sebou.

 

Po krátkém proplétání temnou, vlhkou a těsnou chodbou jej po tváři pohladily proužky světla pronikajícího dovnitř mezi starými kameny. Ocitl se dle očekávání nad skalnatým převisem na boční straně hradu. Dobře se rozhlédl a sešel ze svahu. Po pár obezřetných krocích, jimiž překlenul lesní cestu, zaslechl nezaměnitelné zadrnkání tětivy. Šíp proletěl pár kroků po jeho pravici. Pak znovu – svist! Těsně nad hlavou. To již přešel do prudkého běhu. Kličkoval. Přes jím způsobený hluk od praskajících větévek již další šípy neslyšel. Jeho vlající plášť se jen několikrát mihotavě vynořil mezi stromy, aby se v mžiku ztratil v houstnoucím lesním porostu.

 

*          *          *

 

Mechem vonící les prošpikovávaly dlouhé prsty paprsků zapadajícího slunce. Listí buků a bříz i jehličí početných smrčin jemně ševelilo večerním vánkem, jinak se v něm rozprostíralo naprosté ticho a klid. Kryl si obličej jak se prodíral hustě rostoucími jehličnany. Neohlížel se, neměl čas na přemýšlení a veškeré soustředění jej směřovalo k rychlému ústupu. Cítil jen jistou spokojenost se svazkem bezpečně ve svém držení, ale i plíživý neklid. Houštiny se po chvíli rozestoupily a odhalily otevřený palouk s křižovatkou cest. Vyšel kradmo, pomalu a dobře se rozhlížel. Ticho. Poslední náznaky sluneční záře zbarvovaly nebe do oranžovo-růžových odstínů a na východní obloze se již tmou prodírala světélka nejjasnějších hvězd. Rozeběhl se, ale vzápětí prudce zastavil. Cedule na rozcestí nesla list papíru, i přes padající šero křičejícího do okolí rudým nadpisem Oznámení:

 

Dnes za úsvitu byl zadržen zrádce a kriminálník Lien Zibrovyk. Dopustil se činu ukrývání hledaného těžkého zločince, a tímto zločinného spolčení. Vzhledem k povaze a vážnosti skutku, dlouhodobému narušování společného soužití a smrti jednoho ze zatýkajících vojáků, bylo neprodleně rozhodnuto o vykonání hrdelního trestu. K výkonu dojde dnes o pravém poledni na náměstí. Nechť je jeho příklad odstrašujícím všem, kdož mají nečestné úmysly a chtějí ničit výdobytky našeho společného řádu.

 

Yreven nedýchal. Nedokázal se pohnout, jakkoli reagovat. Jen tam stál a dokola, slovo po slově neustále četl onen hrozný text. Lien! Byl tak zaneprázdněn soubojem s čarodějem a následným úprkem, že mu jeho přítel docela vyklouzl z mysli. Jeho dávný přítel, kterému slíbil, že se mu nic nestane.

 

Je po všem. Nechtěl to připustit, ale věděl, že nemůže nic udělat. Rozzuřil se. Chtěl křičet, chtěl strhnout pergamen a rozškubat ho. Viděl se, jak vypaluje celý hrad, místnost po místnosti v rozběsněném záchvatu pomsty. Pak klesl. Opřený jedním kolenem o zem cítil bezmoc. Výčitky. Prokletí? Neměl se vracet. Stejně jako zde tehdy při útěku zanechal rodiče napospas baronovu hněvu, znovu pomohl sobě, svému cíli, aby při tom přišel o život někdo jiný. Někdo blízký. A přitom tolik chtěl… Ne, neměl se vracet. Musí jít, než ho vypátrají.

 

*          *          *

 

Svého koně našel na kraji vzdáleného lesa, kde jej zanechal. Nebyl uvázaný. Zafrkal a zadíval se vyčítavě, jakoby věděl, co se stalo. Nejspíše to ale bylo tím, že na něj musel čekat celou noc a den. Znaveně a bezduše se k němu doploužil, mlčky jej pohladil po čumáku a vyhoupl se do sedla. Tolik potíží jen pro obyčejnou knihu, vzpomněl si v duchu na Lienova slova.

 

Kraj se zvolna nořil do ticha. Zlatavá záře již zmizela i z těch nejvyšších vrcholů vzdálených hor a ustoupila namodralému šeru. Údolími se plazily zvlněné závoje kouřů, linoucí se ze zapadlých vesniček místní členité pahorkatiny. Na jednom z vrchů se vynořila silueta jezdce na koni. Zastavil. Myslel na Matyldu a její malou holčičku. Tak rád by jim alespoň nějak pomohl. To už teď ale nedokáže. Nemohl by se jim beztak podívat do očí. Naposledy se ohlédl na hrad a vesnici pod ním. Naposledy.

Reklamy

Kingdom Come

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí. Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která v něm vyvolala nostalgii a vzpomínky na staré mladistvé časy. Muž se na něj zadíval a v oné známé tváři se objevil mírný šibalský úsměv, jenž k ní neodmyslitelně patřil. Vydal se Jindřichovým směrem s rovněž čerstvě natočeným korbelem. Tvrzená kožená vesta s kovovými destičkami, meč u pasu a přilbice v podpaždí prozrazovaly jeho povolání. Přisedl.

„Myslel jsem, že jsi na Šternberku?“ řekl Jindřich, sotva pozdravil.
„Bejvávalo,“ odpověděl muž. „Vrátil jsem se domů k rodině.“
Dobře se znali. Byl to Matěj. Hodně si spolu hráli již jako malí kluci. Po ramena dlouhé hnědé vlasy a tmavé oči značily jeho divokého ducha.
„Takže z tebe je teď pravý nefalšovaný voják?“
Matěj se usmál.
„Už to tak vypadá. Uplatnil jsem se už na Šternberku. Dělal jsem tam tak trochu děvku pro všechno, ale když neměli koho na stráž, šel jsem já.“
Připili si. Ruch v krčmě rostl, jak se blížila doba oběda.
„A kde ses tady vzal ty? Jsi pořád v Talmberku, nebo ne?“
Jindřich se zadíval do již poloprázdného korbele.
„Možná to víš, ale matka nedávno zemřela. Zůstalo mi malý hospodářství a chtěl bych ho rozšířit,“ vypravil ze sebe pomalu. „Vím, že pár lidem už baron něco málo půjčil. Chci to zkusit taky a pořídit další zvířata.“
„Tak na to zapomeň,“ skočil mu do řeči Matěj. „Baron má v tuhle chvíli plnou hlavu starostí s těma kumánskýma ksindlama. Do posledního groše jde veškerý jeho jmění na vojsko a obranu města.“
Jindřich se zarazil. O Kumánech již něco zaslechl, nevěnoval tomu ale příliš pozornosti. Starosti s farmou jej v posledních týdnech zcela pohltily.

„Jestli potřebuješ peníze, přidej se k nám. Nese to slušně, dostaneš výzbroj, najíst, napít…“
„Matěji,“ přerušil ho. „Díky, ale tohle mě neláká.“
„Ale no tak, vždycky ses uměl bít.“
„O to nejde,“ zakroutil hlavou. „Nechci poslouchat rozkazy. Radši budu farmařit a starat se sám o sebe.“
Matěj praštil prázdným korbelem o stůl a utřel si pěnu z úst.
„Jak myslíš, nabídka pořád platí.“ Zarazil se. „Upřímně, sháníme už prakticky kohokoli, kdo by se dokázal ohánět mečem dost šikovně aspoň na to, aby nenapáchal moc škody ve vlastních řadách.“
Jindřich se usmál, i když si nebyl jistý, zda je taková skutečnost vlastně zábavná.

Jejich rozhovor se dále točil kolem posledních zpráv o uvěznění krále Václava bratrem Zikmundem i sílících náboženských bouřích. Matěj byl obdivuhodně informovaný, zjevně díky svému novému působení.

„Je to všechno vyšší mocenská hra,“ uzavřel téma. „Nám nezbývá, než to nějak všechno ustát. Ale abys z mojí ustaraný řeči nenabyl špatnýho dojmu, jedno ti povím: budeme se bít, a to velmi rádi a se vší vervou. Budeme se bránit,“ rozohnil se náhle, „ne – budeme útočit a nenecháme je vydechnout; budeme běhat po polích a hnát před sebou ty kumánský svině; vrátíme jim to za každou vypálenou vesnici, za každej zmařenej život!“ Bouchl pěstí do stolu.

Ve dveřích stanul voják v kroužkové košili. Těkavýma očima prohlédl místnost, až jimi ulpěl na Matějovi. Jakmile se otočil, muž se přihnal a zašeptal mu do ucha. Matěj zbledl. Podíval se na svého spolustolovníka; v jeho očích se zrcadlila starost.
„Hned jsem tam,“ řekl přes rameno.
Voják odešel stejně kvapně, jako přišel.
„Další pivo už si s tebou zjevně nedám.“
Jindřich na něj nechápavě pohlédl.
„Je čas přejít od slov k činům.“
„Co se děje?“
„Kumáni, co jinýho!“ vyhrkl polohlasně. „Máme zprávu, že vyplenili Mrchojedy a míří na Talmberk!“
Jindřicha polil studený pot. Talmberk! Jeho farma je na samém konci podhradí směrem k Mrchojedům. Jestli je to pravda, bude první na ráně.

„Jedu s tebou!“ vykřikl naléhavě.
„A jak asi? Nemáš koně.“
„Míří na mojí vesnici, Matěji! Chci jet s vámi. Vem mě s sebou, prosím!“
Matěj se na něj váhavě zahleděl, nervózně podupávaje nohou.
„Sám jsi říkal, že se umím bít, dobře to víš.“
„Vím. Taky jsi měl skvělýho učitele,“ pochválil se s úšklebkem.
„Dobrá, snad toho nebudu litovat.“

Nádvoří hradu Pirkštejnu žilo čilým ruchem. Tucet osedlaných koní vzrušeně frkalo a kývalo hlavami. Kolem pobíhající vojáci sbírali a oblékali poslední kusy výstroje. Matěj domluvil připravení koně pro Jindřicha, navlékajícího kroužkovou košili; přilbici; rukavice. Vylezl na koně a přijal dlouhý meč a štít od jednoho z pážat.
„Připraveni?“ zakřičel velitel důrazně.
Dostalo se mu stejně důrazné souhlasné odpovědi, načež zavelel, a jako jeden muž vyrazili.

Přestože jeli tryskem, Jindřichovi přišlo, že se neuvěřitelně vlečou a s každým okamžikem jsou dál od odvrácení zkázy jeho domova. Občas mezi stromy zahlédl dým z nedalekých Mrchojed. O pravdivosti zpráv nebylo pochyb. Vyjeli z lesa a před očima se jim vyhoupla věž hradu Talmberka. Místní pán odcestoval i s družinou do Prahy, hrad i ves pod ním tak zůstaly nebráněny. Téměř nebráněny. Již z dáli zaslechli ruch boje. Náhle se na dohled vynořili první nepřátelé. Pletené čepice namísto přileb, dlouhé kníry a volné hedvábné haleny i kalhoty jasně prozrazovaly jejich příslušnost. Za ryku a dusotu koní se proháněli mezi domy, z nichž jeden již stravovaly plameny.

Vzduchem zasvištěla salva šípů od blížících se jezdců. Vzápětí spatřili skupinu asi osmi obránců. Dva stáli na zemi, s koňmi zmítajícími se vedle nich. Další ležel obličejem dolů ve zvětšující se tmavé louži, vedle rovněž nehybného Kumána s ošklivou tržnou ranou přes hruď.

Ozval se bojový výkřik a tasené meče, jak vjeli do oblaku dýmu. Nastala vřava. Zmatek, křik, zvonivé rány a rychlé, intuitivní pohyby paží i celého těla. Vzduchem nepravidelně zahvízdal letící šíp. Po Jindřichově levici spadli naráz dva koně i s kumánskými jezdci, když jeden strhl uzdu a narazil do druhého po zásahu šípem do ramena. Jindřich, nezvyklý na bojové situace, nejprve ztrácel orientaci a nestačil obratně se pohybujícím Kumánským jezdcům. Držel se tedy v blízkosti Matěje a pomáhal odrážet výpady protivníka.

Bojiště se začalo přeměňovat na bijící se hloučky. Z místní posádky se udrželi již jen 3 jezdci, zatímco posily z Ratají zdatně stíhaly jednoho Kumána za druhým. Početní převaha byla stále mírně na straně nepřítele, výzbrojí jej však převyšovali o několik řádů. Jindřich se postupně dostal do tempa a stále odvážněji se pouštěl do soubojů. Odrazil několik dotěrných, nicméně vcelku neškodných pokusů, načež přešel do útoku a trochu nepovedeným sekem do boku alespoň připravil Kumánce jednomu z místních. Rychlá otočka a trysk. Úhybnými manévry taktizujícího nepřítele se již nenechal oklamat a i když jim stále nestačil, úspěšně pomáhal nahánět divochy do sevření ostatními Ratajskými vojáky. Kumánci dopláceli krvavě na svou nedostatečnou výzbroj a postupně padali z koní pod tvrdými ranami dlouhých mečů či proklatí kopími.

V jeden moment se Jindřich ocitl vně hlavního boje. Koutkem oka spatřil blížícího se Kumána s proti němu mířícím kopím. Pobídl koně a vyrazil tryskem vstříc hrozivě křičícímu nepříteli. Začal rovněž z plna plic křičet, jako by ho chtěl porazit již silou svého hlasu. Sledoval protivníkovo kopí a odhadoval, kam dopadne a jak nejspíše sklouzne po jeho štítu. Doufal, že se Kumán nebude snažit zasáhnout jeho koně. Nesnažil. Přiblížili se na dosah. Jindřich si přitiskl štít k tělu. Kopí jej zasáhlo lehce vpravo od středu a svezlo se mu pod napřaženou paži. Plnou silou máchl shora mečem po protivníkově hlavě. Jílec mu zabrněl v ruce. Tentokrát se trefil přesně. Kumáncova hlava pukla a sprška krve ohodila Jindřicha i jeho koně. Zatáhl za otěže a otočil se. Zahlédl poslední dva Kumány – jeden utíkající před třemi vojáky, druhý obklíčen čtyřmi. Než se opět rozeběhl na pomoc vojákům, přesný šíp a dva silné seky mečem uzavřely bitvu.

Ticho. Jako na povel se všichni zastavili. Těžce dýchali. Vzedmutý prach se mísil s kouřem a nutil ke kašli. Někteří sesedli a jali se kontrolovat padlá těla spolubojovníků i nepřátel. Jiní běželi ke studni pro vodu, ve snaze zabránit dalšímu šíření ohně. Jindřich se vzpamatoval a vyrazil rychle ke svému domu. Nehořel. Něco ale nebylo v pořádku – zpoza něj přesto stoupal dým a jeho malá pastvina zela prázdnotou. Doběhl k plotu a křečovitě do něj zatnul nehty. Ovce i kozy, těch několik málo kusů, jež vlastnil, ležely rozházené po louce, mnohdy s otevřenými sečnými ranami. Otočil se. V místě, kde dříve stával kurník, čnělo jen doutnající torzo s občas šlehajícími plamínky.

Kdosi mu položil ruku na rameno. Podívali se na sebe. Matěj měl ve tváři zachmuřený výraz. Ještě nikdy jej takhle neviděl. Cítil z něj lítost, oba ale věděli, že slova jsou zbytečná. Jen dal Jindřichovi do ruky jakýsi papír a se slovy Možná se ti to nakonec bude hodit, odešel.  Jindřich rozbalil ruličku a zahlédl nadpis Instrukce pro brance. Sevřel papír v pěsti a zahleděl se na poničenou vesnici. Netušil, co ho čeká, ale jedno věděl jistě – nic již nebude jako dříve.


The Ultimate game

„Nejsem blázen!“ Toto prohlášení zopakoval Jakub už tolikrát, že by o tom nejspíš přesvědčil i mrtvolu, kterou by tím donutil vstát z hrobu, jen aby mu sdělila, že určitě není blázen a ať už jí nechá konečně na pokoji. Ne však jeho matku.

„Je to pro tvoje dobro,“ odvětila mu.
„To těžko. Jak to může bejt pro moje dobro, když se mi to evidentně nelíbí?“ Jakub věděl, že je to otázka ryze řečnická, jenže mu jaksi došly argumenty a kdesi uvnitř dobře chápal, že svádí marný boj.
„Ty víš, že to nedělám, abych tě nějak trápila. Myslím to dobře a uznej, že poslední dobou neznáš míru,“ pokračovala Jakubova máma s onou smrtící kombinací laskavosti a nátlaku, jak to uměla snad jen ona. „O nic nejde, je to jen pár sezení, ať víme, jak to řešit.“
Jakub neměl co říct. Věděl, že je v koutě.
„Jiná varianta už je pak jedině zakázat ti počítač…“
Moc pěkně. Proti této taktice, jež si nezadala s Machiavellim, bylo marné vzdorovat. Celou diskuzi tím definitivně rozsekla, zazdila a zatloukla posledním hřebíkem do Jakubovy snahy se tomu vyhnout. Nedalo se nic dělat – čekalo ho několik k smrti nudných sezení s psycholožkou.

Už první oťukávací setkání, jež předcházelo téhle „diskuzi“, jasně nastínilo směr, jakým se celé to martýrium bude ubírat: klasické rozpoznávání obrazců v podivně tvarovaných skvrnách; debata o vztahu k rodičům, kamarádům a samozřejmě počítačům, řešení otázky případné šikany atd. Připadal si jak u výslechu, pod drobnohledem. Cítil, jak je každé jeho slovo předmětem pečlivé analýzy a snahy najít v něm něco, co by jej pomohlo hodit do jedné z mnoha škatulek duševních chorob. Dopředu si myslel, že půjde o skrz na skrz úděsný zážitek, a jeho předtuchy byly beze zbytku naplněny. Ještě, že jsou to jen dvě hodiny týdně…

* * *

Musel na chvíli přestat hrát a jen se zadíval na tu dechberoucí scenérii. Jeho hrdina tam stál s mečem opřeným o zem a hleděl na věčně zelené pláně virtuálního království (čistě pro zajímavost – jmenovalo se Girrenth). S jeho havraními vlasy si pohrával vítr jako kočka s visícím provázkem a házel je ze strany na stranu. V dálce se proti zapadajícímu slunci rýsovala kostrbatá silueta hradu, za nímž jemně zvlněná krajina začínala stoupat a vytvářet pohoří oddělující dvě znesvářená království.

Byl to vlastně hrozný kýč a jako obraz by tento pohled uspěl leda na stěně čínské restaurace. Jenže celá ta atmosféra dýchala tak silným realismem, že se člověk mohl nechat snadno unést a získat pocit, že tam opravdu je. Mnoho jiných her již něco podobného umělo dříve – střídání dne a noci, kdy se lidé, zvěř i všelijaké nestvůry chovaly různě dle denní doby; dokonalá hra světla a stínu vtáhla oko hráče a promyšlená herní fyzika mu dala uvěřit, že se pohybuje ve skutečném, jen trochu jiném světě.

Tady se podařilo tvůrcům udělat zase další krok kupředu. Každý předmět reagoval na různé hráčovo zacházení s ním a možnosti interakce se jevily téměř neomezené. Zároveň perfektně fungoval model váha vs. síla, kdy jste si zkrátka pro nedostatek fyzických dispozic s některými objekty a mechanismy neměli šanci poradit sami, a musel vám tedy někdo pomoct. Klidně jste také mohli ulomit větev o velikosti dle úrovně vaší síly, a následně ji použít jako primitivní kyj či při dostatku bodů u schopnosti výroby zbraní, z ní vytesat třeba luk. Vývojáři snad mysleli na všechno a testeři museli být neuvěřitelně pečliví. Zaslouženě se z této hry rychle stal nejprodávanější titul.

* * *

V té době se zas a znovu emotivně řešilo téma dětí a dospívajících trávících spoustu času u počítačů a konzolí hraním násilných a stupidních her. Ani Jakub vůbec nepochyboval, že existují případy, kdy svou hráčskou vášeň někteří nedokázali kontrolovat a udržet v rozumných mezích. Někdo možná kromě školy přestal vycházet ven, jiný se zbláznil úplně a v amoku třeba i někoho zabil. To byl ten nejhorší případ, protože vždycky vyvolal vlnu vzrušených debat a rodiče se pak stávali opravdu nesnesitelnými.

Marně se to vždy snažil vysvětlovat. Že se nějaký magor odkázal na počítačovou hru poté, co někoho násilně sprovodil ze světa, přece neznamená, že za to může ta hra, když ji hrají další deseti- či statisíce dalších lidí, které by něco takového nikdy nenapadlo. U takových bláznů by mohly jako impuls k násilí fungovat televize, rádio, obraz či jen pro ně nevhodný pohled jiného člověka. Zakážeme tedy veškerá média nebo pro jistotu vůbec lidi? Jakub se v duchu zasmál. Je to celé směšné. V poslední době se navíc objevila spousta názorů a teorií, které už přesahovaly rámec reality a pohybovaly se spíše až v duchovních oblastech. Připomínalo to prehistorické teorie, že vám foťák zaznamenáním vašeho portrétu vezme duši. 21. století, a kam jsme se to dostali.

* * *

Po chvíli hraní narazil na tři bandity operující ve smíšených lesích tamější vrchoviny. Představovali jen letmé zpestření cesty, nicméně jeden se nakonec ukázal být vcelku schopný a sváděli spolu intenzívní souboj meč proti meči. V tu chvíli se Jakub plně soustředil na dění na monitoru. Periferní vidění se mu zúžilo, panenky rozšířily a tep vyskočil, jako běžícímu maratonci. Jednu věc si však uvědomil až po pár úderech – začala ho brnět pravá ruka. Pomyslel na nechvalně proslulý syndrom karpálního tunelu a na podivný pocit v zápěstí se soustředil čím dál více. Přišlo mu zajímavé, že jej ruka nebrní neustále, nýbrž pouze při vykrytí úderu protivníka či naopak. Jako kdyby měl joystick s vibracemi; přitom hrál na klasickém PC s klávesnicí a myší. Že by za to mohla spíš jeho hlava a domnělé pomatení smyslů, které se mu snaží rodiče ve spolupráci s psycholožkou předhazovat?

Konečně soupeře udolal. Následně chvíli čekal a sledoval, jak se bude jeho pravačka chovat, nicméně během pár vteřin brnění odeznělo. Chtěl pokračovat, ale zarazil se. Možná už má vážně dost a pro dnešek to stačilo. Vstal, podíval se z okna a po chvilkovém zadumání se mu na tváři objevil šibalský úsměv. Vrátil se k počítači a hru ukončil.

Nakonec se rozhodl vypnout celý počítač. Obrazovka před ním zhasla. Cítil se pyšně, svěže a nadmíru zdravě. Prej závislost; problém s rozeznáním virtuálního světa a reality… Jsem úplně v pohodě, řekl si. Vypnutí počítače mu vůbec nedělalo problém; žádná neuróza, žádný absťák. Prostě si usmyslel, že už to stačilo a nic víc k tomu nepotřeboval. Rodiče a jejich ustaranost, psychologové a jejich touha po odhalování skrytých stránek duše (třebaže neexistují). Vidíte? Zvládnu si sám hlídat, kdy mám dost, děkuju. Dokončil myšlenku, vstal a šel si udělat čaj.

* * *

Jestli by si dovedl představit, že se jednou z něčeho zblázní, byli to psychologové. Vždycky, když s onou jednou z nich má mít sezení, přepadne ho myšlenka předstírat třeba epileptický záchvat, mozkovou příhodu nebo srdeční arytmii, ale už na začátku usoudil, že by si tím asi situaci příliš nevylepšil. Jednou to zkoušel s obyčejnou a snadno předstíratelnou chřipkou, ale máma zůstávala naprosto neoblomná a striktní. Asi by jí bylo milejší, kdyby umřel s papírem, že není duševně chorý, než žil s cejchem blázna. Tak jako tak, další sezení měl zrovna za sebou a vůbec si nevyčítal, že se těší, až si odfrkne u compu.

Pravda, poslední dobou se mu zdálo hned několikrát o tom, jak hraje, respektive že je přímo ve hře a prožívá vše znovu. Občas má také po několikahodinovém hraní pocit, že zahlédl v kolemjdoucí NPC reálnou tvář svého spolužáka. Co je ještě vtipnější, párkrát naopak v davu lidí před školou periferním viděním zaznamenal obličej jedné z hlavních postav ze hry. Rodičům ani psycholožce by to asi moc vtipné nepřišlo, takže si to nechává pro sebe.

Když ale strávíte nesčetně hodin u jedné hry, je to celkem přirozené. Ve snech (a při intenzívním hraní zjevně i v bdění) vaše podvědomí přece zpracovává zážitky z předchozích dnů a nutno upřímně uznat, že příliš jiných zážitků poslední dobou vlastně nemá.

* * *

Uprostřed týdne se Jakub připletl před školou do nefalšované masové koulovačky. Vedl si vcelku dobře, ovšem v jednu chvíli se ocitl sám proti hned pěti dalším klukům. Lačně si jej měřili jako snadný terč, svírajíce v rukách své pečlivě uplácané ledovky. Natočil se k nim levým bokem a snažil se chránit si hlavu a větší část těla svým štítem. Skvělá taktika, jak ze středověké bojové příručky; měla však jednu vadu na kráse – Jakub samozřejmě žádný štít neměl. Nikdy ani žádný nevlastnil, tedy alespoň ne v reálném světě.

První koule ho trefila do krku a její zbytky sklouzly až tam, kam to bylo pod jeho trikem možné; další mu shodila čepici a zbylé zanechaly svůj obtisk na jeho levém boku. Nakonec jich přilétlo ještě pár dalších, když ostatní viděli, jak směšnou pózu Jakub zaujal.

Já už snad vážně cvokatim, přemítal. Co to mělo bejt, chtěl jsem se krejt štítem? Jako fakt? Cestu ze školy věnoval dumání nad celou tou situací. Tohle už bylo hodně na pováženou, má snad opravdu problém s rozpoznáním reality?

Na druhou stranu, jednal zkrátka instinktivně, a na jeho instinktech se hraní samozřejmě podepisuje. Díky tomu se mu ale také zcela nepochybně zlepšily reflexy a před oním koulovacím faux pas dokázal velmi mrštně několika koulím uskočit. Asi by si ale dnes přece jen měl dát pauzu, nebo alespoň nehrát tak dlouho.

Jo a určitě nešlo o žádnou šikanu – byla to normální hromadná koulovačka „všichni proti všem“, jen občas se vytvořily spontánní týmy, ale rozhodně nešlo o to, že by šli všichni po něm. Prostě obyčejná sranda, nic zákeřného, jen stál ve špatnou chvíli na špatném místě. To je celý.

* * *

Měl toho už plné zuby. Kvůli té stupidní psycholožce se teď neustále sebe-analyzuje a zkoumá kdejaké blbosti, které dělá, na něž myslí nebo se mu jen zdají ve snu. Cítil stále silněji, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, tedy pod svou příčetností.

Během pár dnů se mu opravdu začaly plést a splývat virtuální i „opravdová“ realita. Místo cesty do školy chtěl hned ze dveří domu naskočit na svého koně a cválat k nejbližší pevnosti; venku málem utrhl větev holé břízy, když měl pocit, že jej pronásleduje smečka vlků (ve skutečnosti pouze soused venčil své neškodné psy) a v třídním učiteli si čím dál více uvědomoval temného čaroděje, jehož by měl co nejdříve zlikvidovat. Ve hře se již několikrát obsáhle vybavoval s kamarády (přestože byla pouze single player!) o všemožných nesmyslech, jak to měli ve zvyku. Nebo se mu to alespoň zdálo. Nedokázal to určit.

Vinil z toho jednoznačně psycholožku, tou to všechno začalo. Donutila ho vsugerovat si, že je magor. Jeho kamarádi hrají také a neslyšel o tom, že by měli nějaké problémy. Sice zhruba ve stejné době začal hrát i onu hru, ale tam těžko může být souvislost, bez ohledu na to, co se o ní vypráví. Prý „pohlcuje duši“, heh. A jemu říkají, že je mimo.

Když se tedy chvíli zamyslel, uvědomil si, že své tři spolužáky již pár dní neviděl ve škole. Nejspíš to zatáhli, simulanti. Začali hrát ještě o něco dříve než on a rádi se mu vysmívali, jak je pozadu a jak mají už vyskillované své postavy. Ale nebyla to žádná šikana, prostě si ho dobírali, stejně jako si kolikrát on dobíral někoho z nich. Šlo jen o srandu a tímhle ono téma šikany v souvislosti s jeho psychikou snad můžeme konečně opustit.

* * *

Z neustávajícího toku myšlenek ho bolela hlava už dostatečně. Sedl ke spuštěné hře, aby zas na chvíli vypnul. Zrovna se nacházel v rozlehlém hvozdu, kterým si probil cestu přes vlčí smečky, dravé hmyzoidní bestie a hordy banditů. Co dělalo tuto hru rovněž tak přitažlivou a chytlavou, byla skutečnost, že i po několika dnech hraní vás stále dokázala překvapit svojí propracovaností. Po přebrodění potoka cítil vlhko v ponožkách a pohled na slunce, prosvítající korunami kouzelně rozvětvených stromů, jej vskutku nutil mžourat. Nacházel se již na konci hvozdu a světla přibývalo. Proklestil si cestu křovinami a ocitl se na rozkvetlé louce svažující se z blízkého holého kopce. Tady už jednou byl.

Zarazil ho svědivě – pálivý pocit na pravém předloktí. Podíval se dolů a uviděl tenkou krvavou linku táhnoucí se od zápěstí téměř až k lokti. On se škrábnul o křoví! To je až k nevíře. Úplně normálně má na ruce krvavý šrám z toho, jak se protahoval nějakými šípky, či co to bylo. Bodejť by mu pak reality nesplývaly, když tahle hra si se skutečností vůbec nezadá! Usmál se a obdivně kroutil hlavou. Napadlo ho zavolat jednomu ze simulujících kamarádů, jestli si toho také všiml. Alespoň zjistí, jak se mu podařilo takhle dlouho flákat doma.

Zmáčknul klávesu ESC, ale nic se nestalo. Zkusil to podruhé, potřetí… Ale místo menu viděl pouze svou levou ruku, jak před ním marně pohybuje nahoru a dolů s nataženým ukazovákem. Z hvozdu vyletělo hejno vran. Jakubovi se zastavil dech a zůstal nehybně zírat. Šáhl na svou poraněnou ruku, jež svírala jednoruční meč, a na prstech si rozetřel kapky krve. Pocítil pálení v ráně. Zalapal po dechu a spadl na zem, jak se mu v hrůze podlomily kolena. Všechno cítil – bolest, žár slunečních paprsků i vůni roztodivných květin, jež ho obklopovaly. Po chvíli se přinutil vstát a rozeběhl se klopýtavě k vrcholku kopce. Zachvátila ho panika. Štípal se, tloukl a ohmatával. Tohle se mu nemohlo zdát. Doběhl na vrchol a naskytla se mu dechberoucí scenérie.

Stál tam s mečem opřeným o zem a hleděl na věčně zelené pláně království Girrenthu. S jeho havraními vlasy si pohrával vítr jako kočka s visícím provázkem a házel je ze strany na stranu…


Pochodeň

Planeš nocí jak pochodeň emocí
po vzplanutí tou vážnou nemocí
zříkáš se veškeré pomoci

Chceš se hodit vlkům či se sám vlkem stát
rozvinout kolem sebe ostnatý drát
sám stát bez smeček a stád

Z hlavy svý snažíš se uniknout
před tou, co měla být tvou
zmateně tápeš temnotou

Míjíš odpadky jimiž se sám cítíš být
toužíš usnout a nikdy neprozřít
všechny ty myšlenky pohřbít

Přecházíš trčící koleje i mosty
zkrátka tolik příležitostí
osvobodit se od zlosti

Zaznělo ostré bití zvonů kostela
a před tebou tma se zhmotnila
do cesty dehet ti nalila

Zrovna když zatoužils‘ procitnout
tím sametem černým oděnou
krásou očarovala tě svou

Tajemná postava láká tě blíž
a přestože její oči nevidíš
slepě se do ní pohroužíš

Padáš s úlevou do jejího obětí
ona teď starosti vezme ti
a s tebou tmou poletí…
poletí


Interstellar – recenze

Jakmile jsem se dozvěděl, že jde do kin film od Nolana – navíc sci-fi – neváhal jsem. Jestli bych někomu věřil, že dokáže natočit něco, co by ve vás zanechalo alespoň stopu kulturního a oduševnělého zážitku, je to právě Christopher Nolan. V tomhle případě zanechává stopu takovou, jako by se po vás producíroval slon se Saturnem připevněným na zádech.

Interstellar

Interstellar

Ono to téma není nic extra originálního – umírající planeta a lidstvo nucené hledat její záchranu nebo cestu k jinému světu. Poslední dobou se to omílá s velkou oblibou, ale asi to odráží stoupající vědomí lidstva, že zřejmě nedokážeme poručit větru, dešti a že příroda nás možná nechala nabažit se jejích plodů, aby si jednou vše vzala krutě a nelítostně zpět.

A to se právě v Interstellaru děje. Planeta z ve filmu nevysvětleného důvodu přestává být úrodná, všude je prach a písečné bouře lidem notně ztěžují život. Každý se snaží přežít, jak může. Nejvíce nedostatkové jsou potraviny, takže i bývalý inženýr a pilot Cooper musel nechat svého povolání a dát se na farmaření. Na farmě se ale začne cosi dít a jistá paranormální anomálie jej i s dcerou dovede do tajné základny, kde se skrytě přežívající organizace NASA v čele s profesorem Brandem snaží najít způsob, jak lidstvo zachránit. Že odpověď leží daleko ve vesmíru netřeba dlouze hádat. Díky svým bezkonkurenčním zkušenostem je Cooper požádán o účast na misi (otázka je, proč si ho nenašli už dříve) do červí díry, kterou kdosi výše vyvinutý umístil k Saturnu, asi ve snaze lidem pomoct. Dcera Murph, byť jinak nadšená do vědy, z otcovy mise zrovna nadšená není, a to ještě netuší, že se (byť jí to slibuje) sotva někdy vrátí… Dále netřeba pokračovat, tenhle snímek je potřeba vidět – zvláště v kině je dojem hodně intenzivní.

o-INTERSTELLAR-TV-SPOTS-facebook

Film je hlavně o třech postavách – otci a pilotovi Cooperovi, jeho dceři Murph a kolegyni na vesmírné misi, doktorce Brandové. Nutno říci, že na hereckých výkonech film postaven určitě není, což je ale jedině dobře. Přílišné emotivní scény a výlevy by spíše rušily, přesto všichni herci velmi dobře podali ono soužení a tísnivý pocit izolace daleko v jiné galaxii a s časem ubíhajícím úplně jinak než jejich blízkým tady na Zemi.

Nolan dokázal perfektně skloubit velkolepost vesmírné výpravy a snahy o záchranu lidstva s lidským rozměrem a individuálními osudy, aniž by se o jednom či druhém dalo říci, že tvoří pouhou stafáž, aby film jen získal sociálnější rozměr. Ne, tady jsou obě stránky vyvážené, prolínají se a vhodně doplňují.

interstellar-banner

Trochu nepatřičně na mě působil jen Matt Damon, resp. jeho postava doktora Manna. Herecky toho příliš k vytýkání není, i když samozřejmě postava, která stráví na plátně jen pár minut, nutně působí vcelku ploše. Doktor Mann – i přes pochopitelně podané zoufalství plodící šílené činy – jedná z mého pohledu ale až příliš mimo smysly a přišlo mi, že má dodat ději hlavně trochu víc akce a napětí a plní jistou samoúčelovou úlohu. Nejde ale o výstřelek, který by mohl celkový dojem jakkoli pokazit.

K vizuální stránce nezbývá než uznat, že takový pohled do vesmíru nám dosud žádným filmem nebyl nabídnut. A troufám si to napsat i bez toho aniž bych viděl všechny, které se o to pokoušely. Nolan si jak vizuálně, tak zvukově s velkou chutí pohrává s minimalismem, a při tom nechává vyniknout hrozivou krásu a velikost vesmíru. Přestože je ve filmu spousta záběrů, při nichž je úplné ticho (ani otřepaný tlukot srdce se nekoná), nikdy se nedají označit za výplň a nenudí, naopak nechají diváka snad i s lehkou fascinací sledovat dechberoucí obrazy nekonečné mezihvězdné prázdnoty.

o-INTERSTELLAR-TRAILER-facebook

Na čem si dali tvůrci hodně záležet, je právě ona realističnost. Snadno získáte pocit, že právě takhle by to vypadalo, nebo možná i bude jednou vypadat ve skutečnosti. S tím souvisí i poctivá snaha o soulad zejména s teorií relativity, ale např. také s teoriemi o vícero rozměrů a teoretickou fyzikou vůbec. Člověk znalý by se u tohohle snímku neměl cítit nijak pohoršeně či pobaveně, přičemž i laikovi by občasné teoretické rozhovory, jež vedou členové posádky, i na Zemi sedící velení, měly dávat hlavu a patu. Vůbec tedy nemůžeme srovnávat Interstellar se Star Trekem apod., tady jde více o vědu než fikci. A to je na něm tolik osvěžující a poutavé.

Interstellar patří mezi ty filmy, které vás nechají po jejich shlédnutí ještě chvíli mlčky sedět a vstřebávat všechny ty dojmy, které na vás navalil. Člověk sotva unikne více či méně dlouhému zamyšlení, ke kterému ho ty necelé 3 hodiny nenuceně vybízí. Tenhle snímek je za mě jasný adept na Oskara a můžu ho jedině doporučit.


Pouť

Neznalý, nevinný plouží se

s pohledem upřeným na nebe

Tvář zkoušenou bodavým větrem

Vydal se na cestu za matným světlem

 

Se znamením vypáleným na čele

Kráčeje zlehka, až vesele

V zorném poli zří milou svou

Doufá, že se zas obejmou

 

Když nocí pustinou klopýtá

předivo života rozplétá

Naráží na muže se zrny

sází tam bludné kořeny

 

Až jednou zdroj světla nalezne

zakřičí z plna plic vítězně

I když bouře nad ním přetrvá

Pláště již nebude potřeba

 

Klidný a smířený kráčí tmou

Pod vyklenutou oblohou

Vítr ho šlehá do tváře

než mu zas cestu ukáže


Odstřihnutí od zpráv

Dlouho jsem sem nic nenapsal. Prostě jsem se spíš jen tak nořil ve vlastních myšlenkách a např. o politice a současnym turbulentním dění sem a priori psát nechci. A že by jinak v obou případech bylo o čem psát.

Rozhodl jsem se (ne poprvé) odstřihnout se od zpráv. Je to pro mě boj – na jednu stranu chci být informovanej a dost mě zajímá, co se tady i ve světě děje, na druhou stranu si nad tim dlouhodobě nedokážu udržet nadhled, odstup. Ideální by bylo sledovat, co se děje, ale zůstat v klidu a nenechat se tim rozhodit, ale mě to prostě strašně štve, vidět, jak lidi dělaj pořád stejný chyby, z historie se neustále noří hnusný věci, o kterých jsem si myslel, že už jsou dávno pohřbený – nacionalismus, komunismus, antisemitismus a spoustu dalších „ismů“ i jen obyčejný nenávisti, závisti a zloby. Svět jako by byl zase na pokraji třetí světový, Rusové si snaží vzít zpět půdu, moc i vliv, který kdysi v Evropě měli, islamisti řežou hlavy a vyvražďujou pomalu celý vesnice; do toho na místní půdě se hrdě hlásíme k orientaci na Rusko a Čínu, který soustavně porušujou lidský práva, zatímco místní politici bezskrupulózně porušujou svoje tentokrát už i písemný závazky, že prosadí pár vcelku jednoduchých zákonů pro boj s korupcí, který jinde dávno fungujou a neni s tim problém… Celkově ten rozpad hodnot, který existuje minimálně od 20. století, jako by akceleroval – leckdo by prodal vlastní babičku za finanční zisk, něco jako životní postoj a žebříček hodnot je pro mnohý (který ale určujou pravidla hry) jen luxus bránící dosažení ekonomickýho úspěchu a cena lidskýho života ve světě je pořád strašně malá. Lidská práva a životní prostředí jsou sprostý slova.

Je toho strašně moc, a to naštěstí nepatřím k těm, kteří by si ještě pročítali bulvár a zprávy o nehodách, vraždách, lidských tragédiích atd. Všechny ty výše zmíněný věci mě strašně štvou, jenže co s tim? K čemu mi to je, že o tom vim? Leda tak abych se s lidma hádal a byl neustále překvapován, jaký názory mnohdy i mně jinak blízký lidi maj. Nebo abych snad v zoufalý snaze vyvážit určitou propagandu a dostat informace i k lidem, který o nich nemaj tušení, neustále něco sdílel a komentoval na facebooku. Ale sotva můžu suplovat média a schopnost jiných kriticky nahlížet na informace a analyzovat je. Ze světa timhle sotva udělám lepší místo k žití. Vim, že nemám čas ani energii, který bych byl ochotnej věnovat tomu, abych se snažil něco změnit. Je to běh na dlouhou trať a aby to mělo smysl, člověk by tomu musel vyloženě vyčlenit celý život, což nechci. Mám spoustu jiných zájmů, který jsou pro mě důležitý a nějakym způsobem mě naplňujou, narozdíl od tohohle. Znamená to tak trochu rezignaci, ale určitě ne úplně. Volit nadále budu, protože jsem zjistil, že mi k rozhodnutí stačí reálně jen něco málo informací.

Už dřív jsem si přesně timhle procházel a rozhodl se tehdy, že se budu radši soustředit na malý a titěrný pozitivní věci, který můžu sám udělat, než jen sledovat a komentovat velký problémy dnešní doby. Takhle třeba vzniko Do přírody s igelitkou – triviální věc, ale kdyby to dělal každej, hned žijeme v čistším a pěknějším prostředí. Hlavně to sdělení je jednoznačně pozitivní – neřešme, co dělaj ostatní, ale co můžeme udělat sami. To ve mně nijak nevymizelo, jen jakoby bylo zase vytlačený do ústraní těma tolik vážnýma a naléhavýma událostma .

 

Dneska je to vůbec trend – lidi se přehlcujou informacema, který se na ně tlačí ze všech stran, teď už ne jen z počítače a notebooku, ale už i tabletů a chytrých telefonů (za chvíli asi i z brýlí). Potom spousta z nich musí dělat radikální kroky, aby se z toho (aspoň na chvíli) vymanila – někdo ruší profil na facebooku, jiný si od něj dává x-měsíční pauzu, někdo se zase zbavuje svýho smartphonu a vrací se k zlatýmu tlačítkovýmu bez připojení k netu, někdo se dokonce od netu odstřihává úplně a zkouší žít tak, jak to bylo do devadesátých let 20. století normální… Všechny tyhle věci by mě taky lákaly a věřim, že by to mohlo být v mnoha ohledech prospěšný. Ale průšvih je, že doba zkrátka pokročila a pokud nechce být člověk úplně mimo, jednoduše aspoň trochu online být musí, a tim pádem se zase dostává na scestí. Marná sláva, smartphony maj taky spoustu dobrých aplikací, který můžou být vážně nápomocný (třeba mapy.cz) nebo i kreativní (Instagram) a otevíraj nový možnosti, byla by tedy škoda, se toho úplně zbavit. Zatim to teda řešim jen odstřihnutím se od zpráv.

Tenhle boj s moderníma technologiema a návalem (hlavně negativních) informací bude trvat ještě dlouho, resp. nikdy neskončí. Závidim lidem, který v sobě maj tolik disciplinovanosti, že se nenechaj co chvíli zlákat nekonečnými možnostmi internetu a dolézavými nabídkami všelijakých na první pohled zajímavých odkazů, nebo maj tolik vnitřní rovnováhy (nebo flegmatismu), že je z nich ani soustavný proud negativních zpráv nerozhodí. Bohužel k nim zjevně nepatřim, takže mi nezbývá, než volit pomocný prostředky k tomu, abych se tomu aspoň přiblížil. Ale myslim, že v tom zdaleka nejsem sám.